Leden
Leden
Nový rok si v Japonsku příliš neužijí především pošťáci. Hned ráno totiž musí nastartovat červené mopedy a do všech domácností rozvést tučné stohy novoročních přání. Patří totiž k dobrému vychování rozeslat tyto slosovatelné korespondenční lístky s pozdravem a blahopřáním všem známým, přátelům a lidem, jejichž přízni se člověk v uplynulém roce těšil. Před dobou počítačů a domácích barevných tiskáren byla tato přání zdobena většinou vlastnoručními výrobky odesílatele, dnes se stále častěji objevují přání s fotografiemi rodiny, navštívených míst či obrázky z počítače. Dosud ovšem existují i lidé, kteří vytváří celé série, a jejich výrobky se mohou stát i předmětem sběratelské vášně.
Tradičním námětem ilustrací je zvíře, příslušející nadcházejícímu roku podle čínského zvířetníku, a univerzálním přáním je „Akemašte-omedetó-gozaimasu“ (Blahopřeji k začátku roku). Kromě přání se může připsat i krátký vzkaz a většinou i dvouznaková složenina oznamující příchod jara.
Jako ukázku takových přání jsem neskromně vybral přání z domácí dílny posledních čtyř let. Jak je snad poznat, rok 2002 byl rokem koně, pak následovala ovce, opice a letos pták, tradičně kohout, ale objevují se i jeřábi, papoušci a jiní opeřenci.
Tímto přeji i Vám vše nejlepší do Nového roku, hodně zdraví a dostatek podnětů k tvůrčí práci.
K Novému roku neoddělitelně patří návštěva svatyně nebo chrámu, tzv. hacumóde. Kromě sváteční atmosféry mne letos k tomuto zvyku zlákal i objev staré svatyně Haku-san-džindža (období Muromači – 16. stol.) v nedalekém městě Nóu, vyhlášené za národní kulturní památku. Patří k velké a staré větvi svatyní Haku-san, odvíjející své kořeny od uctívání hory Haku-san (Bílá hora) v prefektuře Išikawa.
Na místo jsem dojel až kolem druhé hodiny odpolední, a přestože v Itakuře je vše pokryto sněhem, který padal celý Silvestr (a pět dní před ním), na břehu Japonského moře není po sněhu ani památky. Škoda, protože slaměná střecha pokrytá čerstvou nadílkou prachového sněhu by byl nádherný dárek k Novému roku. I tak byla návštěva nezapomenutelná. V relativním chladu, zvýrazněném prudkým větrem od moře, působila mohutná, huňatá slaměná střecha neuvěřitelně domácky a teple. Uvnitř dohlížela na hladký průběh místní mládež, shromážděná kolem hrnce plného žhavých uhlíků (hibači), lidé si blahopřáli k Novému roku, zvonili velikou rolničkou, aby přilákali pozornost bohů, házeli drobné do truhly, modlili se a kupovali všelijaké ochranné amulety včetně ozdobných šípů.
Nakupovali bohužel tak pilně, že omikudži, psaníčko s věštbou, se na mě už nedostalo. Musel jsem si ho koupit až cestou zpět v jiné svatyni a mohl si ho dokonce i schovat, protože od věštby z minulého roku se liší jen minimálně. Minulý rok jsem si v kjótské svatyni vybral dai-kiči (veliké štěstí), letos se mi do ruky připletlo čú-kiči (střední štěstí). Kdo s věštbou spokojen není, může se jí zbavit tím, že lístek přiváže na větvičku či provázek v areálu svatyně. Někde je podíl špatných věšteb tak vysoký, že pro nespokojené jsou připraveny speciální stojany s provázky, kam se papírky přivazují.
Tak dlouho jsem se na stránkách nezabýval meteorologickými úkazy, že se přihlásily samy. Nejprve mohutným sněžením, které samo o sobě není zase tak mimořádné, protože část Itakury drží světový rekord v mocnosti sněhové pokrývky na lidmi obývaném území. Je to sice pochybný rekord, ale čtyři a více metrů, které se kdysi na zdejší domečky snášely, za nějaký ten záznam stojí. I proto je zde v zimě, na rozdíl od ostatních japonských vesnic, dostatek pracovních příležitostí pro nudící se zemědělce v podobě brigády na shazování sněhu ze střech, které se pod jeho tíhou doslova prohýbají. Ve vylidněných vesnicích postižených nedávným zemětřesením představuje sníh pro domy s poškozenou stabilitou veliké nebezpečí a z celého Japonska se proto sjeli dobrovolníci, kteří tuto nebezpečnou práci obstarávají.
Sníh ale znamená i jiné nebezpečí. Nikoli přímo, ale v podobě fontán zapuštěných do středu vozovky, které se v okamžiku dosednutí prvních vloček automaticky spustí a vydatně zalévají hlavní silniční tahy v celé vsi. To by nebylo vzhledem k teplotám, které většinou neklesají pod bod mrazu, zase tak hrozné. Problém je, že ne všechny fontánky jsou seřízeny správně. V některých panuje vyšší tlak, takže jízda autem připomná průjezd mycí linkou, ojedinělý chodec je ve dne nucen ke zvláštním poskokům a pobíhání, v noci se přechod silnice podobá průchodu zaminovaným polem s nastraženými neviditelnými laserovými paprsky, mezi kterými je třeba se opatrně proplést.
Sníh je ovšem už záležitost tak běžná, že jsem se o ní původně ani nechtěl zmiňovat. Zajímavější je, že padání sněhu je zde doprovázeno bouřkami. Příchod bouřky může být dokonce považován za výstrahu před mohutným sněžením. Pro Evropana docela zvláštní poci. Vzpomínám si jen na jeden jediný blesk, který jsem kdysi v Harrachově viděl v zimě při mohutné vánici. Byl to nezapomenutelný zážitek, který se mi zde velice často připomíná.
Popudem k napsání tohoto článku byl ale úkaz, se kterým jsem v zimě opravdu nepočítal. Dnes se trochu oteplilo a nad mořským břehem pršel drobný, ale vydatný déšť. Do toho se ze sluncem zalitého Nagana opřelo již opět sílící Slunce a vyklenulo nad celým sousedním městem Džóecu nádhernou dvojitou duhu. Byla úplně na dosah, zvláště na mostě, kde měla malou setřičku, vycházející přímo z řeky pode mnou.
Že by příslib dobrého roku? Člověk má na začátku roku sklon vysvětlovat si takové úkazy osudově. Nemůže to být doopravdy?
Celkem neplánovaně jsem se přiblížil tradičnímu koloběhu japonských zemědělců o další stupínek. Práci na farmě jsem zakončil sklizní soji a přišel čas na sklizeň dalšího opečovávaného plodu letošního roku.
Existuje asi pár Nejaponců, kteří po celý rok opečovávali rýžové sazeničky a na podzim se mohli radovat ze sklizně. Troufám si ale tvrdit, že žádný z nich se přes zimu neživil prodejem vlastních výrobků, navíc lakovaných japonským lakem uruši. A přitom je to cesta již dávno objevená obyvateli zastrčených horských vísek, kteří kvůli množství sněhu zcela ztratili kontakt s okolním světem. Jsme ale v době aut, sněžných pluhů a fréz, takže přes zimu nelakuji, ale prodávám. Ono je navíc těžké udržet v japonském papírovém domě teplotu vhodnou pro tvrdnutí uruši, aniž by padlo za oběť spousta litrů topného oleje.
Těžké je mimochodem udržet i teplotu vhodnou pro sezení u stolu, protože japonské domy jsou s výjimkou severněji položených oblastí Honšú a celého Hokkaida stavěny „pro léto“. Zima se jakž takž dá přežít v peřinách, v létě ale kdysi proti vlhkému parnu nebylo obrany. S nástupem klimatizací má proto křivka spotřeby elektrické energie v Japonsku hned dvě strmá maxima. Jedno v zimě, kdy přístroje chrlí teplý vzduch, a druhé v létě, kdy běží téměř nepřetržitě, dýchají mrazivých 16 stupňů a přispívají k nesnesitelnému horku venku na ulicích (i v zimě je představa letního pekla japonských vekoměst nepříjemná). Jak se s problémem zajištění vhodných podmínek pro uruši vyrovnávali chudí rolníci, kteří v zimě skutečně lakovali, si nejsem jist. Mám podezření, že stavby na léto se do provinčních oblastí rozšířily poměrně nedávno z tradičně horkého okolí Kjóta. Dávní zemědělci asi bydleli v roubených domech s mohutnou a teplou slaměnou střechou.
Ale zpět k výstavě. Přátelé mají nedaleko malý „Atorie Jama“, ve kterém nabízejí výrobky členů rodiny, známých, zkrátka tvořivých lidí z okruhu svých známých. Jednou za dva měsíce navíc pořádají prodejní výstavy jednotlivých umělců ze širokého dalekého okolí. Nabízejí tak látky barvené přírodními barvivy, keramiku, sklo, lakové výrobky apod. V lednu je ovšem výstava pestřejší. Kromě výrobků na celý rok se prodávají i všelijak ztvárněná znamení zvířetníku a panenky hina, tradiční jarní ozdoba všech domů, kde se narodila slečna.
A právě na této prodejní výstavě jsem dostal příležitost představit své lakové výrobky. Kdybyste se chtěli přijít podívat, budu rád. Musíte si ale pospíšit, protože výstava trvá pouze do příští neděle a už první den jsem měl ze dvou třetin vyprodáno.
A přivezte si vysoké boty, včera napadlo půl metru sněhu.
Součástí výstavy, které se účastním, je i expozice ukazující vývoj populární dětské hry sugoroku. V Čechách se jí říká nejčastěji Člověče, nezlob se! A jak všichni jistě ví, spočívá v soupeření o co nejrychlejší přesun z chlívka do domečku. České děti si hrací plán musí koupit, pokud ovšem nemají samy tvořivého ducha a plán s všelijakými překážkami si samy nenamalují.
V jistém smyslu jsou na tom lépe děti japonské, protože k všelijakým hracím plánům mohou přijít zcela bezplatně. Všelijaké organizace je totiž vydávají za účelem prosazování vlastních zájmů. Plán sugoroku byl v minulosti i pro dospělé vítaným rozptýlením na pěších obchodních cestách po celém Japonsku, takže vydáním takového papíru se firma mohla levně propagovat i na zcela nečekaných místech.
Na výstavě je průřez vývojem této tiskoviny po dobu asi tří set let, protože nejstarší exemplář, vkusně nalepený na přenosnou zástěnu, pochází z období Edo. Následují pokrokové malůvky evropských vynálezů a císaře z období Meidži, klidné a pestře malované plány z demokratického období Taišó, hry z období Šóva, ke kterým se vrátím podrobněji, a nakonec i hrací plánky ze současnosti, odpovídající moderním reklamním směrům období Heisei.
Ke hrám z období Šóva se chci vrátit proto, že ukazují, jak může být i zcela nevinná hra zneužita pro ovlivnění výchovy. Jako první ukázku jsem vybral plán, na kterém se postupuje po tehdy myslitelných funkcích ženy ve společnosti. Začíná se u servírky a přes ztrhanou manželku zemědělce, herečku, modelku, kuchařku apod. je nutno se probojovat až k ctěné okusan, tedy manželce. Původní záměr je zde dosud nepříliš zřetelný, i tak lze ale vycítit předem jasně danou roli, kterou není hodné opouštět.
Druhá ukázka, kterou jsem zvolil, je podstatně divočejší. Kdyby i jen trochu temperamentní Číňan viděl, že je zde vystavena, pochybuji, že by se nerozzlobil. Pochází z období těsně před otevřením Tichomořské fronty a ukazuje možné cesty japonské armády do nitra pevniny. Vychází se z Tokia či z Jokohamy, podle typu preferované dopravy, k břehům okupovaného Korejského poloostrova a dále vítězné tažení pokračuje až do nitra Pekingu, kde je cíl. Zaplať pánbůh za naše všelijak propletené řetízky nic neříkajících koleček.
Japonci jsou mistři ve vyrovnávání se s minulostí. Prostě se vše nechá plavat stejně jako smrtka v Čechách. Do vody se hází uvadlé květiny z bucudanu, slaměná panenka nepřítele, obrazně se nechávají plavat i kruté skutky válečné, z čehož samozřejmě nemají radost ani Číňané, ani Korejci.
Kdysi patnáctého ledna, dnes ve volný den, na který je svátek dospělých a zároveň tzv. malý Nový rok, v rámci politiky propojování volných dnů do větších celků přesunut, se celá osada schází okolo hromad slámy, navršených přes den dětmi. Každý s sebou přináší loňské amulety, starou šimenavu, vyznačující posvátný prostor kamidany, a jiné prostředky, které zajišťovaly po celý minulý rok prosperitu. 
Tyto dnes již nefungující ozdoby jsou přihazovány na hromady, aby se udělalo místo novým, pořízeným v průběhu roku nadcházejícího. Když je vše pohromadě, hromady se zapálí a děti si na posledních zbytcích loňského roku opékají sušené sépie či rýžové koláčky moči. Věří se totiž, že takto upravená strava, stejně jako vyuzení ve stoupajícím dýmu, zajistí zdraví po celý následující rok.
Obzvláště efektní je pohled na dohořívajícího Darumu, dávného zenového mnicha, který byl tak vytrvalý při hledání osvcení, že mu z dlouhého sezení zakrněly ruce a nohy. Také si odřízl oční víčka, aby neusínal. Z nich potom vyrostly první čajová snítka. To je ovšem již jiná povídka. Japonci si červené, kulaťoučké Darumy kupují bez očí. Jedno přimalují při vyslovení přání, druhé terve když se přání vyplní. Protože přání bývají různá, mnohý Daruma končí na hranici s pouze jediným okem.
Kdysi, když byl v každém domě ještě dodržován zvyk kakizome (psaní předsevzetí na Nový rok), se přihazovaly tyto papíry do ohně také a děti soutěžily o to, čí psaní vylétne nejvýš. Tak se totiž poznaly nejkrásnější znaky.
Naopak zachován zůstal jiný zvyk, který mne trochu překvapil. V průběhu hoření hranic se najednou ozvaly mohutné výstřely, jakoby uvnitř hořící slámy vybuchovaly petardy. Už jsem si myslel, že je někdo nenápadně přihodil do ohně. Pravda je ovšem podstatně jednodušší. Jednalo se o pukání bambusových stébel, sloužících jako kostra celé konstrukce. Mimochodem, vždycky se mi líbila představa vzduchu, který vyplňuje dutinu bambusu. Panenský plyn, který s okolním vzduchem nemá spojení, na lidi jistě svou existencí působil a dosud snad působí mysticky.
Datum narození: 2.ledna
Koníček: buddhistický mnich
I takhle může v Japonsku vypadat vyplněný osobní dotazník. Ve skutečnosti se ale tato osoba skládá ze dvou mých známých. Jednou je paní, která slaví narozeniny 2. ledna, a přesto se ten den nenarodila. Druhým je pán, který kromě v Japonsku vážené a dobře placené státní úředničiny zároveň „podniká“ coby mnich.
Nejprve k záhadě narozenin. Ani samotná aktérka si prý dlouho nedokázala vysvětlit, proč se tolik kamarádek narodilo ve stejný den, 2. ledna. A přitom je vysvětlení celkem prosté. Podle starého japonského zvyku se věk zvyšuje s každým prožitým koncem prosince, bez ohledu na přesné datum narození. Proto se ještě po konci druhé světové války ohlašovalo narození, především děvčat, až se zpožděním, aby ubohá jednoměsíční miminka nebyla brána za jednoroční slečny. Dnes se manžel dotyčné osoby chytá za hlavu, jak ho oklamali, že mu dali o rok starší ženu. Paní se ve skutečnosti narodila 23. prosince, stejně jako dnešní císař. U chlapců zřejmě nějaký ten rok nehraje roli, takže se jeho narození před národem do začátku roku tajit nemuselo.
Představa otylých mnichů, kteří pouze čas od času před věřícími přečtou sútru, bere v Japonsku za své. Nejsou zde obecní faráři, placení církví. Každý chrám si na sebe musí sám vydělat, a když to nedokáže, prostě zanikne. Proto jsou chrámy v Japonsku osvobozeny od daní a mohou poměrně nevázaně podnikat. Ve výhodě jsou samozřejmě chrámy staré, položené v turisticky známých lokalitách. Těm teče tučný příjem i z pouhého vstupného, a když je opat dostatečně podnikavý, zařídí ještě placené parkoviště a chrám může přijímat další mnichy. Hůř jsou na tom nesčetné chrámy v jednotlivých vesnicích. Nejenže panuje konkurence, ubývá i věřících, kteří jsou ochotni za přečtení sútry před domácím bucudanem platit, a raději tento ceremoniál zcela vynechávají. I tak je mnišské povolání dosud vážené. A navíc dědičné. Synáček samozřejmě může pověsit mnišské řemeslo na hřebík a pustit se do obyčejného života. Konfuciánská úcta k rodičům a předkům je dosud ovšem tak silná, že když chrám nemá dost věřících, aby jej uživili, opat si prostě najde práci a bohoslužby vykonává ve volném čase.
Už jste jedl/a? Pokud ne a máte slabší žaludek, raději si ho předem něčím zatěžkejte. Doporučuji třeba Zlaté oplatky Opavia. Budu totiž psát o jedné ze svých „opulentních“ večeří.
Byl jsem se podívat v prefektuře Nagano, proslulé nedostatkem živočišných bílkovin, a tedy i tím, že se tam jí všelicos. Už v létě jsem okusil tamní specialitu – včelí larvičky a tentokrát jsem obdržel další pecku – kobylky. Pražené, ve sladkoslané omáčce, lahodně chroupavé, obyčejné luční kobylky. Už při svém pobytu v Jokohamě jsem je viděl prodávat v samoobsluze, tehdy jsem ale neměl dost odvahy si je sám koupit. Poté jsem na ně zase neměl štěstí, až nyní. Z vyprávění sousedů jsem se dozvěděl, že taková kobylka je lahůdka a ne poustevnická strava. I tady v Niigatě kobylky chytali, a co neprodali do Nagana, to sami upražili, rozemleli a snědli s rýží. Z prodeje kobylek mimochodem plynul školám nemalý zisk, protože každé dítě je muselo cestou do školy ráno chytat a panu učiteli v pytlíčku odevzdat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kdo dokáže překonat odpor pramenící z obecně vžité představy hmyzu jako přírodniny nehodící se na stůl kulturního člověka, může si na kobylkách pochutnat. Křupou úplně stejně jako arašídové křupky.
Aby tento článek nebyl úplně krátký, k rýži s kobylkami jsem přidal ještě misku fermentovaných sojových bobů nattó se syrovým vajíčkem. Nattó se pravidelně vyskytuje ve většině rozhovorů, které vedou Japonci s cizincem, když přijde řada na jídlo. Je to jakýsi trumf, který Japonec vynáší, když se cizinec holedbá, jak mu z japonské kuchyně chutná všechno. Ovšem na Čecha, který si brousil chuťové buňky na specialitách typu olomouckých syrečků a romaduru, si se shnilými boby jen tak někdo nepřijde. V nattó jsem dokonce našel zalíbení a mohu ho konzumovat v jakémkoli množství a úpravě. Na počátku pobytu, když jsem se nedokázal pořádně vyrovnat s horkým létem, jsem nattó mrazil a pojídal místo zmrzliny. To je zase můj trumf, před kterým dosud žádný Japonec neobstál. Mimochodem nattó není jen japonská specialita. V různých obměnách je součástí kuchyně celé východní Asie až po Tibet. Pouze Japonci jej ale jedí v syrovém stavu. Kuchařky v ostatních zemích jej používají sušené jako koření do vařených jídel.
Příprava je celkem jednoduchá, každá továrna má ale svůj speciální recept, stejně jako evropské sýrárny. Sojové boby se uvaří a pak naočkují speciální bakterií, která zajistí lepkavou a táhnoucí se konzistenci hotového výrobku. Bakterie produkují jakési polymery, které jsou snad perspektivní ve vývinu nových umělých hmot. Před požitím se do nattó nejčastěji přimísí trocha hořčice a sójová omáčka, vše se pořádně zamíchá a podle zručnosti strávníka rychle a čistě nebo pomalu a se značnými ztrátami přesune do trávicího traktu. Prý je dobré jíst nattó k večeři.
Dobrou chuť.
