Prosinec
Japonsko se mění přímo před očima. A není to ekonomický zázrak. A nejsou to jen sentimentální řeči stoletých babiček a dědečků. Ti mimochodem berou současný stav věcí velice klidně. O velikých změnách hovoří lidé středního věku, každodenní zprávy a vypovídá o něm i mladá generace.
Zrovna ke mně přijeli na návštěvu dva vysokoškoláci, vychovaní již ve městě. Musel jsem jim dvakrát přihřívat vodu v ofuru (vana), protože buď mají doma vanu s vířivkou, nebo alespoň vytápěnou koupelnu. Ani jeden z těchto moderních výstřelků se mi doma nevyskytuje, takže voda ve vaně postupně stydne a studená se zákeřně schovává na dně. Kdo nezná tento typ ofura, sáhne na hladinu a s blahou představou horké lázně se vrhne dovnitř. Sám jsem to samozřejmě neviděl, ale představuji si, že ihned po dosažení příslušné hloubky si labužník přeje být plochý jako nejnovější druh obrazovky, kterou Panasonic nabízí, a zoufale se tiskne k teplé hladině. Správně vstupu do takovéhoto ofura předchází důkladné promísení všech stratifikovaných vrstev vody, zkouška teploty a pak teprve svlékání a namočení. Ovladač ohřevu vody je totiž ve vedlejší místnosti, do které se chodí oklikou přes předsíň.
Jsou ale i vážnější ukazatele změny. Před několika lety rozbouřila hladinu poklidného Japonska hromadná vražda školáků, jejíž hlavní aktér dostal trest smrti a do poslední chvíle nepřipouštěl jakoukoli svou vinu. Následuje mnoho vražd rodičů, děti zaživa uvařené v uzavřeném autě, když maminka si odskočila k hracímu automatu a hře propadla na několik hodin, podloudně vymámené úspory, děti odmítající navštěvovat školu a vůbec vycházet ze svého pokoje atd. V současné době se pozornosti tvůrců televizních zpráv těší především tři typy trestných činů.
Zaprvé hromadná sebevražda v autě či těsně uzavřené místnosti. Vražedným nástrojem jsou doutnající uhlíky v keramickém hrnci, příčina smrti je udušení či otrava oxidem uhelnatým. Příčiny ani výběr spolucestujících nejsou známy, na internetu jsou prý stránky, kde se takové skupiny dávají dohromady. Osobně bych diagnostikoval únavu příliš klidným životem. Vraždí se totiž i matky nemluvňat.
Druhá skupina je superaktuální, japonsky se jmenuje ore-ore sagi (já-já podvod) a jde o v současné době asi nejúčinější způsob podvodného loudění peněz především ze starostlivých zazobaných babiček a rodičů. Lupič prostě zavolá babičce, že lapil vnoučátko, a že když nepošle do určité doby tučnou částku na určené konto, už se s milovaným vnoučkem nesetká. Vyděšená babička běží do banky, pošle peníze a vše je v pořádku. Pak už je jedno, jestli potomek byl skutečně lapen, normálně seděl ve škole, případně sám volal. Stal se dokonce i kuriózní případ, že babička si teprve v bance vzpomněla, že žádného holomka nemá. Horší je, když únosce prostě odešle zprávu o činu a následně se najde jen mrtvé tělo. V takovém místě se pak těžko posílá dítko samotné na hřiště.
Poslední podvod je z oblasti mobilních telefonů, které uchovávají číslo volajícího. Japonci jej pojmenovali van-kiri (jednou a dost) a spočívá v tom, že se zavolá na něčí číslo tak, aby on nestačil zvednout sluchátko, tedy pouze na jedno zazvonění. Na to stačí počítač, takže lze obvolat tisíce telefonních čísel za den. Mnohý poté zkusí zavolat nazpátek a neví, že číslo volaného má nastavený nesmyslně vysoký tarif. Pětimístný účet za telefon je pak pořádnou dírou do rodinného rozpočtu a podvodník má dokonce tu drzost vyhrožovat soudním vymáháním v případě nezaplacení. Poslední právní výklad sice potvrdil, že pouhé zpětné zavolání nemůže být záminkou pro účtování jakékoli pohledávky, dosud se ale v Japonsku, tradičně opomíjejícím možnost soudního řešení pře, najde dost lidí, kteří zaplatí.
Druhý a třetí model jsou jednoznačně příznakem rozpadu tradiční venkovské (sousedské) společnosti. I v Japonsku s nástupem městské kultury (lidé se volně stěhují z místa na místo) nastává doba, kdy není radno věřit pouhému slovu, protože narůstá anonymita městského davu. A je dosud mnoho těch, kteří na tuto nevyhnutelnou změnu nejsou připraveni.
Už několikrát jsem psal o jídle, tak aby byl jídelníček kompletní, je třeba napsat také něco o pití.
Snad všichni Japonci pijí zelený japonský čaj. Pijí ho po jídle, v tradičních čajových oblastech i během jídla, PET lahví s čajem jsou plné nápojové automaty, žádná návštěva se neobejde bez čaje. Při takovýchto příležitostech se horkou vodou zalévají minimálně fermentované, srolované lístky, tzv. sen-ča. Na rozdíl od čínských čajů s mnoha různými chutěmi a způsoby zpracování, v Japonsku je v zásadě uznáván pouze jediný způsob přípravy a výsledná kvalita a chuť čaje je určena dobou sklizně (za nejchutnější je považován čaj z mladých lístků trhaných 88. noc po vyrašení), oblastí (prefektura Šizuoka je nejslavnější), případným následným mícháním lístků z různých oblastí a především přípravou (mně nejvíce vyhovuje čaj z kvalitních lístků spařených vodou teplou jen asi 60 stupňů). Pro Evropana, zvyklého na výrazné chutě čajů černých, může být japonský čaj příliš slabý, chuti spařené trávy. Jde ale o zvyk, po určité době lze v zemitě jednoduché chuti najít mnoho nuancí a překvapivých zvratů. I zde lze vystopovat odlišnost japonské a čínské estetiky. Japonci narozdíl od Číňanů oceňují přirozené, člověkem minimálně ovlivněné chutě, barvy, tvary apod. Japonský čaj se může na rozdíl od černého zalít několikrát a v každém dalším nálevu lze najít kouzlo. Ne tak v šálku čaje černého, pokud vám ho připraví neinformovaný Japonec z již notně opotřebovaného pytlíku.
Způsob pěstování se mírně liší pouze u čajových lístků určených na vysoce kvalitní lístkový čaj gjokuró a především práškový čaj mačča, používaný při čajovém obřadu. Protože mačča se míchá s vodou a pije neusazený, je třeba potlačit množství hořkých taninů na minimum. Toho se dosahuje pěstováním za omezeného osvětlení. Celá pole tak bývala pokryta vrstvou slámy, kterou dnes nahradila řídká černá tkanina z umělé hmoty. V poslední době se i japonští pěstitelé pustili do výroby černého fermentovaného čaje, ale dobrých výsledků nedosahují. Naopak Číňané, tušící vysoké výdělky, poměrně úspěšně vyrábí zelený čaj určený pro vývoz do Japonska. Je tedy možná jen otázkou času, kdy tradice pěstování čaje v Japonsku zanikne.
Protože čaj výborně tiší pocit žízně, z pohledu Evropana Japonci dost málo pijí. Jednomu známému dokonce doktor přikázal pít před jídlem sklenici vody, aby dostatečně doplňoval tekutiny.
Kdo nepije alkohol, dostane na picích akcích úron-ča. Původně jsem myslel, že je to druh urologického čaje, později jsem ale zjistil, že jde prostě o čínský polofermentovaný čaj oolong, podávaný většinou vychlazený. V létě přes den Japonci pijí mugi-ča, což je studený nápoj připravovaný vyluhováním pražených obilek pšenice nebo čeho. Podobného původu je soba-ča, připravovaný z pohanky.
Bylinné čaje v Japonsku oblíbené nejsou, pijí se spíše z nutnosti a jejich výběr je dán čínskou medicínou. Nicméně Japoncům chutnají ovocné čaje dovezené z Čech.
Jako rarity se pijí i čaje připravované z hub, mořských řas a jiných přírodnin. Tyto „čaje“ jsou ale většinou i slané, takže připomínají spíše řídkou polévku. Jeden z nich se připravuje z mořské řasy konbu a jmenuje se konbu-ča. Podle mé soukromé teorie v něm lze spatřovat původce minimálně jména nápoje kombucha, prodávaného v českých prodejnách zdravé výživy. Chuťově a způsobem přípravy se ale obě tekutiny zcela liší.
Mezi alkoholickými nápoji do nedávna zcela bezkonkurenčně vedla sake, tedy alkoholický nápoj připravovaný z rýže. Dnes ovšem mladí Japonci pijí spíše tvrdý alkohol západního typu, pivo a všelijaké míchanice. Je neuvěřitelné, kolik druhů alkoholu jsou schopni vypít za jeden večer. Pijí navíc často stále z jedné skleničky, takže etiketa pití veškerá žádná. Na přípitek používají pivo, pak se do stejné skleničky vejde i víno, čučo, případně sake či whisky. Japonci mají alkohol rádi, takže se pije v práci, na večírcích, existuje i zvyk dát si doma večerní skleničku sake (tzv. ban-šaku).
Sake je mezi světovými alkoholickými nápoji dost výjimečná způsobem výroby. Nejprve se do uvařené rýže přidají kvasinky rozkládající škrob na cukr a teprve ve druhé fázi se dodají kvasinky měnící cukr na špiritus. I rýže pro výrobu sake je speciální, tzv. saka-mai, s mnohem většími zrny. Pro výrobu sake se totiž používá pouze to nejkvalitnější jádro zrna, zbylých asi 80% se obrušuje. Meziprodukt, sladká a řídká rýžová břečka ama-zake se pije ohřátá při slavnostních příležitostech, stejně jako oširuko, slazená řídká „omáčka“ z červených fazolí azuki.
Z typicky japonských likérů znám pouze ume-šu z kvašených nezralých blum (ume). Její nealkoholická forma je vynikající osvěžení v parných dnech japonského léta.
Pálenka je záležitostí jižních oblastí, takže jsem se s ní vlastně nesetkal. Pouze nedávno mi kdosi vyprávěl, jak dědeček byl uznávaný odborník v chytání zmijí a doma po něm ještě zbylo několik lahví zmijí pálenky s naloženým plazem.
PS: V místním rozhlase po drátě právě varují obyvatele před řízením pod vlivem alkoholu, neb se blíží doba, kdy je příležitostí k pití více než dost.
PPS: Včera jsem pomáhal jednomu kamarádovi na zahradě a on za celé odpoledne nevzal do úst ani kapku vody či čaje, aby prý měl dost místa večer pro sake.
Abych zvýšil atraktivitu stránek, rozhodl jsem se zařadit vstup o roztomilých zvířátkách. Do Pekelného údolí v sousední prefektuře Nagano jsem se ale vypravil i proto, že jsem na vlastní oči chtěl vidět, do jaké míry jsou lidé spřízněni s opicemi. Na začátek můžu prozradit, že podoba s Japonci naloženými do onsenu je neuvěřitelná.
Jak jsem psal dříve, japonské opice jsou nejseverněji žijící opice na zemi. Pro život v prostředí, ve kterém třetinu roku leží sníh, jsou vybaveny teplou srstí, slovansky oblými tvary a hlavně rozumem. Díky němu si dokážou spojit horkou vodu tryskající z hlubin země s teplem tělesným a v chladných měsících místa obdařená takovým požehnáním hojně využívají. Mnohde je ale ze slastného zimního nicnedělání v teplé vodě vytrhával stejně smýšlející Japonec tak často, že jako rozumnější ustoupily. 
Dosud se ale zachovala i místa, kde se opice s člověkem snesou, ba dokonce z jeho voyerství slušně profitují. V době, kdy se v horách slušná opice musí spokojit se stromovou kůrou, zdejší nestydy za každodenní veřejnou koupel ještě dostávají slušnou stravu – rýži, jablka, kukuřici. Kromě roztomilého dovádění ve vodě poskytují navíc člověku i povznášející pocit nadřazenosti. Opice totiž sice přišly na využití teplé vody, dosud jim ale nedošlo, že až z ní vylezou, bude jim pekelná zima. 
Až se jim podaří spojit se současnou zimou i budoucnost dosahující až k okamžiku, kdy v teplé vodě nenacházejí nic k jídlu a musí chtě nechtě vylézt, nebude daleko vynález ručníku, fénu či zařízení, které lidskou představivost daleko předstihuje. Zatím je člověk brzdí vhazováním potravy přímo do bazénku – přepychem, který si sám odepírá.
Když jsme se ve škole na hodině japonštiny zabývali zprávou o Jižní Koreji, která se snaží o pozvednutí ekonomiky prostřednictvím rozvoje zábavního průmyslu, konkrétně masové kultury, myslel jsem si, že je to žert, který nikdy nemůže být myšlen vážně. Nějaký korejský pán v televizi tuto myšlenku ovšem srdnatě hájil tím, že film Titanic jenom v Koreji vydělal víc než korejská automobilka za rok. V rámci tohoto projektu vznikly v Koreji vysoké školy kresleného filmu, vychovávají se akční hrdinové, vznikají ohromná filmová studia, ve kterých nic není nemožné. A výsledek se, snad proto, že jsme ve východní Asii, dostavil. Jak je to v ostatních zemích nevím, v Japonsku ale probíhá korejská mánie, které propadají ženy všech věkových skupin.
Vše začalo již jednou celkem bez odezvy vysílaným sladkým televizním seriálem Zimní sonáta (Fuju no sonata). Ten je prý o mladé, krásné, ale chudé korejské dívce, která si prožije své a nakonec se stane manželkou milovaného a bohatého muže. Ideální sousto pro Saturnina s dědečkem. Jen pro ilustraci masovosti, stejný režisér natočil seriály o jaru, létu i podzimu. Představitel hlavního hrdiny, v Koreji do té doby průměrný herec Jon, se stal idolem Japonek všech generací, ač od normálního Japonce se liší jen tím, že japonsky umí akorát pozdravit. Když přijede na návštěvu do Japonska, ženské stojí dlouhé fronty jen na to, aby na něj mohly zamávat a vyfotit si ho na telefon. Nedávno bylo dokonce deset fanynek téměř ušlapáno a za to se dostaly až do sedmého nebe. Jon jim totiž poslal zcela originální fotografii s podpisem. Japonky ovšem nezůstávají jen na domácím hřišti. V současné době jsou velikým hitem zájezdy na místa, kde se Zimní sonáta a ostatní slaďáky točily, jakož i do rodišť představitelů a hlavních hrdinů a korejská státní kasa se utěšeně plní.
Korejci mají takový úspěch, že dokonce málem zastínili i všechna neštěstí, která se na Japonsko letos snesla. Měli jsme tady totiž rekordní záplavy, tajfunů se přímo nad Japonskem přehnalo rekordních deset a nedávné zemětřesení také nelze odbýt jen mávnutím ruky. 
Přesto ale v každoročně pořádané akci, jejíž účastníci posílají na korespondenčních lístcích jeden znak, který charakterizuje uplynulý rok, znak sai, značící neštěstí, jen těsně převážil nad znakem kan, značícím Koreu.
Jestlipak se někdy probudí Barrandov a zaplaví japonský trh kvalitními filmy. Kolju tady mají v mnoha video-půjčovnách a v knihovnách rozšiřuje poličku do japonštiny přeložené české literatury, jíž dosud vládne Karel Čapek a Milan Kundera.
Na každém kroku „mou vesnicí“ se přesvědčuji, že Japonsko není jen Kjóto, Tokio a podobní. To jsou spíše výjimky, které svým řevem pouze přehlušují starší a geniem loci obdařenější místa. V Kjótu třeba MacDonald musel přebarvit svůj červený vývěsní štít na hnědo, aby nerušil atmosféru města. MacDonald ano, zářivě růžová neonová srdíčka pochybných podniků s novodobými padlými gejšami z Thajska však mohou klidně blikat dále. Řev velkoměst je mohutný, ani nejzapadlejší koutek v nich však nemůže konkurovat osamělostí, důstojnou atmosférou a omšelostí zákoutím, která se skrývají na málo známých svazích japonských hor. 
Kdo chce do detailu vychutnat původní Japonsko, měl by si vybrat nějaké slibně zastrčené údolí a věnovat jeho podrobnému průzkumu alespoň týden. Zaručeně najde zapadlý chrám, malou vesničku nebo alespoň spoustu zajímavých tvarů, vyprávějících o kořenech dnešních uspěchaných, civilizací oslněných Japonců. Najde i mnoho hádanek. Třeba ke komu spíná ruce stromice, mezi koleny pevně svírající masu vyhřezlou ze samotného jádra Země.
Zcela náhodou jsem jedno takové místo objevil asi padesát kilometrů od Itakury, na samém okraji města Itoigawa. 
Geologicky jde v teplém a vlhkém Japonsku o dost výjimečně zachovalou suť z obrovských balvanů, které se na svahu hory poskládaly do jakési Čertovy stěny a vytvořily kromě malého jezírka i přírodní bludiště, připomínající úzká údolí v Českém Švýcarsku. Jako nadšený vandrovník písečnými útesy jsem s nostalgií vzpomínal na zákoutí, která po návratu z Japonska už asi nikdy nebudu moci navštívit, a po dlouhé době vychutnával pocit z radosti nad objeveným suchým převisem. Většina vhodných míst je zde ovšem již obydlena askety či dokonce zastavěna celými vesnicemi.
Nedostatek prostředků na cestování místním v minulosti neumožňoval vykonat očistnou, asi tříměsíční pouť po osmdesáti osmi chrámech na ostrově Šikoku, tak si osmdesát osm zastavení vytvořili sami v tomto místě, pro jiné než náboženské účely zcela nevhodném. Jde o praxi v Japonsku celkem běžnou, kromě 88 zastavení, připomínajících evropské křížové cesty, vznikaly v době Edo například i malinké hory Fudži, na které mohli místní vystupovat i několikrát denně, a tím se připravovat na cestu do ráje za některým z mnoha buddhů.
Popisovaných 88 zastavení je zřejmě poměrně starého data, protože tváře mnohých buddhů a boddhisatvů jsou větrem a deštěm rozšklebeny do pitoreskních tvarů, a svou nelidskostí jen umocňují představu o nekonečné trpělivosti, která je nutná při hledání osvícení. Návštěvník, který může prohlídce věnovat maximálně několik hodin, při průchodu tímto skučícím královstvím ducha zcela přirozeně přijde na ne zrovna veselé myšlenky o správnosti vlastní cesty, včetně pochyb o jejím smyslu a odhodlání ji dokončit.
Konec roku (článek napsaný již před dvěma lety, ale stále aktuální. Fotografie dodám po Novém roku.)
Vánoce jsou v Japonsku, stejně jako v mnoha jiných zemích, především ve znamení nákupů, světelných instalací a zvýšené tržby. Mám dojem, že jsou zde masově slaveny buď právě kvůli možnosti prodat či vhodné zámince koupit. Samozřejmě křesťané, kterých je v 130 milionovém Japonsku asi jeden milion, prožívají Vánoce stejně jako jejich souvěrci všude jinde. Ve srovnání s Čechy ale většinou nestrojí stromeček a nepečou kapra, takže spousty velkých barevných kaprů, prohánějících se snad v každém rybníčku a řece, přečkávají Vánoce bez úhony. Kapr je sice pro schopnost zdolávat i prudké peřeje japonských řek zosobněním síly a vytrvalosti, o chuti se však mnoho nemluví. Výjimkou je ovšem krajová specialita - kousky kapra konzumované za syrova – tzv. kapří sašimi.
Kdo chce jít na půlnoční mši, může si vybrat ze široké nabídky kostelů, kterých je, díky rozvinuté misijní činnosti, v poměru k mizivému množství křesťanů, až hýřivě mnoho. Nejde však o katedrály ani zděné kostelíky. Od obyčejného montovaného domku se liší jen křížem na střeše a nástěnkou s informacemi o životě v obci.
I lidé bez duchovního vztahu k Vánocům si Štědrý večer, často prožitý na vánoční párty, zpestřují vánočním dortem a dárky pro přítomné kamarády. Narozdíl od Čech se Vánoce v Japonsku slaví spíše s přáteli než v rodinném kruhu. Toho si totiž zanedlouho při tradičních oslavách Nového roku každý užije dosytosti.
Ve srovnání s Vánoci mají oslavy Nového roku podstatně svátečnější atmosféru, zakotvenou hluboko v historii. Začíná se velkým úklidem, soustředěným především na obývací místnost, kde je bucudan – buddhistický oltářík s dušemi nedávno zemřelých předků a kamidana – šintoistický oltářík v podobě poličky s nezbytnou bránou torii a zavěšeným smotkem rýžové slámy, kde se uctívají místní božstva. Druhého se nesmí dotýkat ženy, takže úklid a dodávání obětin – hlavně v podobě lahvičky sake – je výhradně mužská práce.
Vzhledem k zálibě v jemných chutích a jídle obecně, probíhají současně s úklidem velké přípravy v kuchyni. Hospodyně musí připravit nejen slavnostní tabuli pro „silvestrovský“ stůl, ale i jídlo na první tři dny nového roku, během nichž má již tradičně nárok na oddych od vaření.
Sváteční silvestrovský a novoroční stůl je v Japonsku tak nabitý symbolikou, že by si zasloužil zcela samostatnou kapitolu. Před Vánoci se připravuje jídlo s ještě větší úmrtností konzumentů než má jedovatá ryba „fugu“. Jde o moči, jedno z trvanlivých rýžových jídel. Příprava je snadná. Stačí uvařit speciální rýži s vyšším obsahem škrobu, utlouci z ní hladké lepkavé těsto a nechat v plackách vysušit do tvrda. Do poživatelného stavu se opětovně dostane po upečení v troubě nebo uvaření. Jí se buď poprášené oslazenou sojovou moukou nebo obalené mořskou řasou nori a namáčená v sojové omáčce s cukrem. Rýže sama o sobě samozřejmě jedovatá není, nebezpečná je lepkavá a táhlá konzistence, díky níž se i přes nesčetná varování ze sdělovacích prostředků každoročně několik lidí udusí.
Specialitou silvestrovského stolu jsou „toši-koši-soba“. Jde o vařené pohankové nudle, namáčené do ochucené sojové omáčky. Pohankové nudle se nastudeno jí i v parném létě, ty silvestrovské jsou ale dlouhé i více než jeden metr. Mají totiž, jak vyplývá z názvu, svázat starý rok s novým, aby přechod proběhl bez problémů.
Zcela specifická je symbolika snídaní prvních tří dní nového roku. Pro uctění předků, jejichž přítomnost je v čase přelomu roku cítit téměř všude, se začíná pohárkem sake. Následuje žluto-černo-zelená kombinace servírovaná v dřevěných krabičkách. Žlutá rybí vajíčka jako symbol plodnosti, černé nasladko vařené fazole mající zajistit zdraví a zelené mořské řasy jsou pro radost a štěstí.
Ze sladkých jídel nelze nezmínit kompot s kousky mléčného agaru a moji oblíbenou pochoutku – sladkou pastu z bílých fazolí se zamíchanými, nasladko zavařovanými jedlými kaštany. Není asi třeba dodávat, že mlsouni jsou všude a kaštany se postupem času nepozorovaně ztrácejí.
Na českého Silvestra, 31. prosince, musí hospodyně kromě vrcholících kuchyňských příprav, naaranžovat do vchodové místnosti speciální ikebanu, sestavenou z bambusu, borového chvojí a švestkové snítky. Výběr je samozřejmě symbolický – bambus dodá domácím sílu, borovice zajistí dlouhověkost a švestka krásu. Hospodář – v našem případě starosta osady – si musí během příprav najít čas na odházení sněhu z cesty k místní šintoistické svatyni, aby její půlnoční návštěva proběhla bez problémů. Tento den je také poslední termín pro vyrovnání finančních i jiných restů starého roku, aby do nového lidé vcházeli bez přítěže závazků, odkládaných stále "na příště" .
Večer se většinou zpoza prostřeného stolu sleduje televizní program. Hlavní atrakcí je již několik let pokračující celovečerní souboj červených a bílých – dvou týmů známých osobností, soutěžících v disciplínách, jako je například interpretace populárních písní. V některých rodinách se zároveň hrají karty nebo třeba podomácku provozuje čajový obřad. Chvíli před půlnocí se všichni z osady schází v místním kulturním domě, kde se povídá a popíjí ohřátá sake nebo amazake. 
O půlnoci se lidé postupně na chvíli vytratí poklonit se u šintoistické svatyně předkům, následuje řeč starosty a nový rok je zahájen. Ti méně odolní odcházejí domů, silnější prý vydrží nad hrncem sake až do rána.
Z buddhistických chrámů se po půlnoci ozývá 108 úderů do zvonu. 108 proto, že podle Buddhova učení se může člověk dopustit právě tohoto počtu hříchů. Bimbnutím je jeden každý hřích odpuštěn a může se začít nanovo. 
I v televizi se každý rok vysílá přímý přenos z vybraného chrámu v Japonsku a přes zprostředkování rádiovými vlnami je atmosféra majestátní. Není ovšem nad to odzvonit si vlastní hříchy sám. Ne třeba všech 108, alespoň pár. V některých chrámech totiž nezvoní mniši, ale může si přijít zazvonit každý, mniši jen počítají. A existují dokonce i takové chrámy, kde se může zvonit bez omezení, prostě kdo a kolikrát chce.
Nálada, kdy se z okolních chrámů ozývají majestátní dunivé údery a vy sami se k jejich chóru můžete přidat, je skutečně neopakovatelná a téměř cítíte, jak hříchy mizí a ze zvonice člověk odchází očistěný, připravený prožít nový rok tak, jak by měl.
První tři dny nového roku, z nichž první se má vyjít ven v novém oblečení, jsou ve znamení návštěv příbuzných a známých. Neustále mne udivuje, že se ty spousty lidí neminou a přicházejí, zrovna když jsou domácí přítomni. Zřejmě to už mají za ta dlouhá léta nacvičené. Návštěvy jsou rázu především zdvořilostního, takže se na ně těší hlavně děti, které dostávají „o-toši-dama“ – často poměrně velký obnos peněz, určený na útratu v nastávajícím roce.
Když zrovna žádná návštěva není a žádná se neplánuje, je čas zavěsit na šintoistickou svatyňku – kamidanu – nový smotek, teď již loňské rýžové slámy, ozdobený papírovými symboly šintoizmu a položit čerstvou skleničku sake. Nové obětiny se pokládají i na buddhistický oltářík, kde se ovšem mění častěji než jednou za rok.
Začátek roku je také dobou první návštěvy svatyně, kde se prosí za spokojený nadcházející rok. Za tímto účelem se do nábožensky významných míst pořádají dokonce autobusové zájezdy.
Také je třeba v těchto nabitých dnech stihnout tzv. „kakizome“ – kaligrafické ztvárnění předsevzetí na nastávající rok. Tento tradiční zvyk již mnoho rodin nedodržuje a i v dosud píšících rodinách se mezi tradiční čtyřznakové složeniny klasických rčení a vznešených závazků vkrádají zcela prozaická rozhodnutí týkající se diety či úspěchů ve škole, někdy dokonce psaná anglicky.
S přibývajícím datem se sváteční nálada vytrácí, postupně jsou snědeny všechny pochoutky včetně bílé fazolové pasty – teď už zaručeně bez kaštanů - a život se vrací do původních kolejí. Ne na dlouho, neboť konec března je zárověň koncem fiskálního i školního roku, což vyžaduje další velké přípravy, tentokrát nikoli slavnostní, ale administrativní. Ještě před tím, 14. ledna je slavnost všech, kteří dosahují v tomto roce dospělosti – 20 let. Při této příležitosti se opět konají rodinné slavnosti, návštěvy chrámů a svatyň a promenády v kimonu. To už jsme ale vstoupili někam, kam můžeme zatím nahlížet jen v představách.