Úderem října jsme konečně sklidili poslední rýžové pole. Na pěkné počasí jsme museli čekat asi čtyři dny, ale rychlá reakce se vyplatila, protože od té doby opět téměř neustále prší.
S koncem starosti o rýži na polích se dostavil pocit dokončené práce a s ním i doba pro odpočinek. Hned první neděli se v nedaleké svatyni konala soutěž v lukostřelbě, tak jsem se tam s několika přáteli vypravil. Takovéhle soutěže jsou vždy trochu svátek, mimo jiné proto, že lukostřelba je odpradávna ve východní Asii spojována s věcmi nadpozemskými. V Číně se na jaře střílelo pro zjištění budoucí úrody, v Japonsku se z luku střílí na uvítání nového císařského potomka, speciální šíp se vypouští při slavnostním otevírání významné budovy a podobně. Podzimní soutěž ve svatyni Jahiko je zvláštní tím, že střelec, který do terče umístí více než čtyři šípy z osmi, se může zúčastnit slavnostního novoročního střílení. Já jsem se čtyřmi šípy bohužel do užšího výběru nedostal. Zato jsem ale plně vychutnal vznešenou, tichou a deštěm i náležitě svlaženou atmosféru svatyně.
Kromě samotné hlavní budovy bylo nejpozoruhodnější zastřešené pódium pro tance kagura. Stranou hlavní cesty na okraji mýtiny v posvátném háji na prostranství prostřeném zeleným mechem se ladnými křivkami vyjímá skutečně dokonale. Nedaleko se skvící betonová pokladnice sice velkou parádu nedělá, uvnitř jsou ale vystaveny dva japonské meče, pozoruhodné svou více než dvoumetrovou délkou.
V prostorách posvátného háje se nachází také řada voliér s ukázkami známých plemen kuru domácího. Kohouti jsou totiž kromě role v japonských pověstech také předmětem estetického zájmu. A to kupodivu nikoli jen vizuálního. Kromě bojových plemen zde byl kohout, kterému v dostatečně veliké kleci dorůstají ocasní pera až do neuvěřitelné délky 13.5 metru, či kohout, který vydrží s dechem až půl minuty. Kohout na fotografii je příslušníkem plemene vyhlášeného za přírodní památku. Jmenuje se Tómaru a údajně se pyšní tenorem. Bohužel jsem neměl možnost jej slyšet, ale vzhledem k téměř půlmetrové výšce to musí být zážitek.
S nezdarem jsme se ze soutěže odporoučeli, ale jenom samotné střílení ve svatyni je i díky ne zrovna velkému pohodlí jednoduchého stanu, pod kterým se všichni společně schovávali před deštěm, nezapomenutelný zážitek.
Jako správná japonská společnost jsme společný výlet zakončili v nedalekém onsenu. Z pochopitelných důvodů odtud žádné fotografie nemám, zato se chci podělit o výjimečný zážitek. Do jednoho z několika venkovních bazénků přitékala teplá voda vodopádem, takže schladla na asi třicet stupňů, tedy na teplotu kůže. Když jsem si do té vody sednul, po chvíli jsem měl pocit, že s vodou splývám, až jsem zcela jasně cítil, jak mne balvan na druhé straně bazénku mírně tlačí. Jemný deštík, který dopadal na hladinu, tento pocit ještě posílil.
Obohacen o nové podněty a pocity jsem se vrátil do reality deštivých dnů a dosud nesklizených čtyř polí sóji.
S japonskou hudbou jsem se poprvé setkal pravděpodobně jako s kulisou nedělních rozhlasových pohádek z Orientu. Jejich děj mne příliš nezaujal ani hudba nikde neutkvěla. Další a úspěšnější steč udělala japonská hudba ještě v Čechách ve filmu Rikša, který jsem zhlédl v Ponrepu. Mohutný zvuk japonského bubnu taiko mi tehdy zněl v uších ještě dlouho snad i proto, že byl doprovázen vjemem vizuálním. Pohled na bubnujícího člověka je skutečně fascinující. Obzvlášť pokud hraje na buben větších rozměrů. V Japonsku jsem samozřejmě měl možnost vidět či slyšet bubny taiko, i další tradiční nástroje, jako je koto, biva, šakuhači a jiné. Musím ovšem přiznat, že kromě taiko ostatní nástroje příliš v oblibě nemám. Značně jednotvárné a zdlouhavé melodie mi moc nesedí. 
Příval vibrací doplněných hlubokým zvukem, vycházející z vydutého těla taiko, je ovšem něco zcela jiného. Spíše než o kultivovanou muziku jde o hudbu vyvolávající v člověku snad vzpomínky na dávné časy, snad pomáhá navázat spojení s nadpřirozenem. Pohled na svíjející se klubko svalů a nervů, které v obrovské mase dřeva dokáže vyvolat impulzy, jež zcela hmatatelně interferují s tlukotem srdce a rozvádějí energii nahromaděnou do staletého dřeva mezi posluchače, je fascinující.
Mám to štěstí, že na nedalekém ostrově Sadó se usídlila skupina, která se na tlučení bubnů specializuje. Jmenuje se Kodó, což může znamenat „píseň bubnu“, ale také právě „tlukot srdce“. Jsou poměrně známí, dělají turné po světě i spolupracují s věhlasnými muzikanty. Mezi skupinami soustřeďujícími se na japonské bubny jsou myslím skutečná jednička. Většina ostatních totiž pouze přehrává tradiční skladby hrané při slavnostech.
A proč o nich píšu zrovna v říjnu? Právě jsem se vrátil z jejich koncertu, který na mne hluboce zapůsobil. Mohutným přívalem propracovaných rytmů a kombinací bubnů malinkých, se zvonivým hlasem, které při silnějším úhozu dokáží i ohlušit, bubnů větších, se zvukem hladkým a vlnivým, i bubnů největších, které jediným úderem dokážou v plném sále vytvořit atmosféru posledního soudu, jsem měl téměř po celou dobu koncertu vztyčené snad všechny chlupy na těle. Zněly skladby tradiční i zcela nové, se kterými se ovšem ty tradiční velmi dobře doplňovaly, došlo i na tanečky a všelijaké akrobatické kousky během bubnování, vrcholem ale byly dvě skladby. Tomoe – hned druhá v pořadí, při které na tři velké bubny, srovnané do trojúhelníku, bušili tři chlapi. Všelijak přebíhali, střídali se v udávání rytmu, prostě dokonale spolupracovali. Ke konci představení druhá, jménem Ó-taiko. Při ní dva chlapi buší společně na jeden obrovský, snad dva metry v průměru tlustý buben. Iniciativu si vzájemně předávají, povzbuzují se výkřiky. Nejefektnější je, když jeden přestane a chvíli pouze naslouchá bušení toho druhého. Toho ovšem přes buben není vidět, takže se zdá, že buben setrvačně tluče sám. Jemné bušení ozývající se z bubnu posléze udiveného bubeníka vyburcuje k ještě divočejšímu výkonu a sál i srdce posluchačů téměř praskají přívaly nových a nových vibrací.
Pokud by se v Čechách naskytla příležitost zhlédnout takovéhle představení, rozhodně neváhejte a nechte se vbubnovat do povznesené nálady.
Japonci, proslulí milovníci přírody, jsou v poslední době dost rozčarováni. Kromě problémů s ochranou kytovců a dravých ptáků se množí případy opačné, kdy příroda poškozuje člověka. Asi nejmarkantnější je problém medvědů. Letos bylo již 78 lidí napadeno medvědem. Nikoli v horách, přímo ve vsích a městech. Již v září byl překonán loňský rok o dvacet případů, takže s velkou pravděpodobností se celkový počet vyšplhá ještě výše. Závažnost případů jde od pouhého vystrašení až po vážné zranění pokousáním. Důvodů je hned několik. Především je zmiňováno neobyčejně teplé léto, které způsobilo nedostatek přirozené potravy vysoko v horách, kde se medvědi obyčejně zdržují. Jestliže za klimatické výkyvy člověk do určité míry nemůže, hospodaření v krajině, řazené hned na druhé místo v pořadí podle závažnosti, je zcela jednoznačně významná lidská chyba. Vzhledem k prodělečné zemědělské a především lesní výrobě, se péče o krajinu omezuje, lesy a pole zarůstají křovím, lidé ani nevycházejí do vzdálenějšího okolí sídel a takový medvěd na procházce ani nezpozoruje, kde končí divočina a začíná půda obývaná člověkem.
Další problém, nikoli tak nový jako medvědi, představují opice. Společně s divokými prasaty jsou jedním z největších škůdců japonského zemědělství. Především v horských údolích konzumují značnou část úrody z malých políček a obrana proti nim je těžká. Jsou chytré, mrštné a navíc málokdo má žaludek střílet po vlastních předcích. Japonské opice jsou také vyhlášeny za přírodní památku, protože to jsou nejseverněji žijící opice na světě. V severnějších prefekturách ostrova Honšú se proto dosud těšily neomezené ochraně. Když se ale naučily přeskakovat i elektrické ploty a přestaly se bát tzv. opičích hlídek, které za nimi běhaly s magnetofonem kolem krku a pouštěly jim střelbu z kulometu, jejich osud byl zpečetěn. Od letoška je povolen odstřel omezeného počtu kusů.
Narozdíl od medvědů, jejichž maso se podává v drahých restauracích a jako suvenýr ze severu v konzervách, opice se pravděpodobně prostě zahodí. Alespoň mi není známo, že by se z nich nějaká japonská specialita připravovala. Nebo že by nějaký podnikavec vytvořil novou tradici?
Když se v Čechách řekne Japonsko, mnohému se myslím vybaví tiché zenové chrámy jako vrchol této zvláštní kultury. Tyto tajuplné a přitom prosté budovy na mých stránkách dosud chyběly, protože v životě obyčejných Japonců zen hraje stejně nevýznamnou roli jako islám nebo sníh na jižním pólu. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří chodí na zenové seance, ale takových výjimek je pouze o něco více než zenových nadšenců v Čechách.
Zen je v Evropě často spojován s japonskou lukostřelbou jako zenem vestoje. Běžný příslušník početného národa japonských lukostřelců však často o zenu nemá ani ponětí a četl jsem dokonce i plamennou filipiku proti této myšlence jako výmyslu německého filozofa Herrigela, který si zen a jeho principy implantoval do lukostřelby na základě krátkého studia lukostřelby v Japonsku, kdy byl odkázán na tlumočníka a vlastní intuici.
Nicméně zen, zenové chrámy a chrámy obecně jsou jedním ze silných turistických lákadel, které do komunikačně obtížného Japonska přitahují spousty zahraničních turistů. Já nejsem výjimkou, takže jsem zajásal, když jsem při své výpravě na poloostrov Noto objevil hned dva nádherné chrámy, z nichž jeden byl zenový a druhý prohlášen za kulturní dědictví.
Dvoudenní výlet byl plodný v mnoha směrech. Hlavním cílem bylo město Wadžima, proslulé výrobou lakových výrobků, takže se o něm podrobněji rozepíšu na stránkách o uruši.
Při pohledu na shluky nízkých domků, pobytých prkny, chránícími zdivo před prudkými větry, dešti a slanou sprchou zpěněných vln, skrčené na úzkém pruhu rovnější půdy mezi burácejícím mořem a lávovými útesy, jsem si uvědomil, že takové a velmi podobné domky jsem viděl na všech čtyřech dosud navštívených velkých poloostrovech (Izu, Kii, Tango, Noto), které tvoří nohy ohromné želvy ostrova Honšú. Tradice lovu velryb, která je všem čtyřem společná, může svědčit o dávném velrybářském národu, který byl ze svých původních lovišť vytlačen rychle se rozvíjejícím lidem země Jamato, předchůdci dnešních Japonců. Divoce rozervané pobřeží, romanticky plující v cárech ranní mlhy, doplněné omšelými stěnami osamělé usedlosti by myslím k podobným úvahám dohnalo i duše méně romantické. Neodpustím si poznámku o slabé ekonomice těchto poloostrovů. Jedině té je myslím nutno vzdát trochu sobecký dík za tak silný zážitek. Moderní, umělohmotné dvoupatrové domky, jaké zamořily japonskou krajinu v bohatších regionech, nejsou schopné podobnou scenérii dotvořit. Postup času na nich nevyvolává dobromyslné vrásky, ale pouze těžko zamaskovatelné praskliny.
Zpět ovšem k chrámům. Oba jsem navštívil za mírného mrholení, takže jejich prostorami jsem se pohyboval sám, doprovázen pouze ozvěnou kroků neviditelných, dávných i současných mnichů. Oba jsou navíc víceméně stranou hlavních cest, a tedy doprovázené pouze menšími vesničkami.
Zenový se jmenuje Sódži-dži a byl založen v roce 1321 zenovým mnichem Zendži Kézan. Jeho výstavbu podporoval sám císař Godaigo. Bohužel v roce 1898 vyhořel. Do okolní zeleně těsněji a citlivěji zasazený chrám jsem dosud neviděl. Celý komplex tvoří několik budov postavených do obdélníku, propojených zastřešenými průchody, takže i v dešti se lze pohybovat z jedné do druhé suchou nohou. 
Navíc tyto šeré tunýlky umocňují účinek hlavního, zlatem bohatě zdobeného sálu. Vnímavého návštěvníka oslní v šeru se třpytící hlavní oltář a navodí pocit znovuzrození. Zenové seance zde jsou jistě nezapomenutelné.
Druhý chrám, zvaný Mjódžó-dži, je ještě starší, založený v roce 1294. Je hlavním sídlem buddhistické sekty Ničiren v severního regionu a je významnou kulturní památkou. Vévodí mu vysoká pagoda, kolem níž je soustředěno asi deset dalších dřevěných, náležitě omšelých, s okolím krásně ladících budov. 
V jedné, pojmenované Džóroku-dó, je pětimetrová pozlacená socha Buddhy, jejíž výšku a vznešenost podtrhuje falešné patro, do kterého přesahuje. V areálu chrámu je i tichá šintoistická svatyně, která přežila řádění v době Mejdži, kdy se svatyně a chrámy násilím oddělovaly. Procházka tímto chrámem za zvuků jemného deště, jehož kapky měkce dopadaly na střechy pokryté cypřiškovou kůrou, je pro mne důstojným zástupcem jednoho z nejsilnějších prožitků cestovatelské části pobytu v Japonsku.
Cestou zpět jsem se zastavil ve městě Tojama, doufaje, že budu moci doplnit zásoby knížek ze zdejšího velkého knihkupectví. Bohužel velká a přeplněná knihkupectví, jaká znám z pacifického pobřeží, se na odvrácené straně Honšú praděpodobně nevyskytují. Zato jsem byl v tamní svatyni svědkem části ceremoniálu svěcení nově zakoupeného auta. 
Celý obřad má pravděpodobně také část čtení posvátných textů a předávání peněžních darů, fotogenická je ale pravděpodobně pouze část tato, kdy obřadník, oblečený do tradičního obleku z období Heian, oprašuje tyčí s papírovými obětinami ze všech čtyř stran plechový zázrak a odhání tak potenciální zlé duchy, nepředvídatelné závady, jakož i potenciální havárie. A pak Japoncům věřte, když říkají, že jsou ateisti.
Sklizní práce na rýžových polích zdaleka nekončí. Je třeba opravit propadlé a poškozené výpusti, vyrýt odvodňovací stružky, aby se přes zimu půda nerozbahnila, spálit slámu společně s plevelem, rozhazovat odpad z broušení zrn (tzv. konuka), zvýšit nedostatečné hrázky a podobně. V oblastech, kde je půda písčitá se dokonce může provést podzimní orba. Jílovitá půda je ale na podobné zásahy háklivá. Do jara se pořádně neusadí a vjet do takového rozbředlého pole traktorem je o zapadnutí. Kdo má víc peněz, rozsévá po poli prostředek na urychlení rozkladu slámy.
Sláma je zde vůbec zajímavý fenomén. Přestože je jí po celém Japonsku spousta, sadovníci z prefektury Nagano ji musejí dovážet až z Thajska. Japonská je kvůli vysoké ceně pracovní síly závratně drahá.
Kromě péče o rýžová pole je třeba dohonit, co jsme zanedbali na polích soji. Ta za tři měsíce naprostého nezájmu důkladně zarostla plevelem, což se samozřejmě společně s nepřesnostmi při jeho sekání projeví na velikosti sklizně. Protože ale soju pěstujeme na polích ponechávaných ladem v rámci omezení produkce rýže a tedy dotovaných, samotná úroda představuje ve srovnání se získanými dotacemi směšnou částku. Část úrody prodáváme přímo, z části necháváme udělat sojovou pastu miso.
Do loňska byla výrazně dotována i pole, na kterých se nepěstovalo nic, a pouze se dvakrát za rok polila herbicidem, aby úplně nezarostla. Od letoška do dotací spadají v zásadě pouze pole osetá sojou nebo pohankou. Pohanku jsme letos seli poprvé, na každém ze čtyř osetých polí vzešlo asi pět rostlinek, a přesto jsme dotaci získali.
Letošní podzim je na rozdíl od minulých let, které si pamatuji, značně deštivý. Přímo přes japonské ostrovy se právě přehání již rekordní čtrnáctý tajfun a nikdo neví, jestli už je poslední. V přestávkách mezi tajfuny, které nad Japonsko pumpují teplý vzduch z Pacifiku, se již značně ochlazuje, a kdyby se udělalo trochu hezky, mohl bych sem již i umístit fotku Mjókó s prvním letošním sněhem. Takhle musí čtenář vzít zavděk starší fotografií čerstvě zasněžené hory Fudži. Na té mimochodem letos skončilo nepřetržité meteorologické pozorování, takže poprvé za několik desítek let se Japonci nebudou těšit z aktuální zprávy o prvním sněhu na této posvátné hoře.
Stejně jako v Čechách, i v Japonsku je podzim barevný a sladký dozrávajícími plody. Japonka, která byla na podzim na výletě v Čechách, stručně vyjádřila odlišnost obou podzimů prohlášením, že zatímco v Japonsku je podzim červený, český podzim je žlutý. V Čechách žloutnou buky, břízy, kaštany, a i javory se barví do žluta. Červená, pokud si vzpomnám, jen hruška, jeřabina a škumpa, příbuzná uruši. Naproti tomu v Japonsku většina stromů červená. V čele samozřejmě s japonskými javory, které se staly dokonce symbolem podzimních listů. Stráň porostlá přirozeným javorovým lesem hraje všemi odstíny červené a skoro bych řekl, že ji každou chvíli jezdí hasit dobrovolnický sbor z nedaleké vesnice. Jedním z mála žloutnoucích stromů v Japonsku je jinan. Ten ale když žloutne, tak pořádně. Jedna z nejslavnějších jinanových alejí, vystupující i v nejednom literárním díle, zdobí hlavní třídu kampusu Tokijské univerzity. Zlatá barva jinanů je tam navíc podtržena červeně natřenou starobylou dřevěnou vstupní branou.
Snad v každé japonské zahrádce lze potkat nejtypičtější podzimní plod – kaki. Jsou to jasně oranžové, oválné, šišaté či téměř čtverhranné plody, rostoucí na stromech velikosti jabloně. I v Čechách se s nimi můžete setkat. Prodávají se na podzim pod názvem kakichurma, kaki nebo persimon. Ty v Čechách jsou ale dováženy pokud vím z Izraele a vyznačují se kromě sladkosti také velice trpkou příchutí. Doma jsme je vždy nechali odležet, až se z nich stalo bláto. Pak už se lžičkou daly jíst. Nevím, proč se v Izraeli pěstují pouze trpké, v Japonsku se dají nalézt i sladké. Navíc existuje způsob, jak trpkost z plodu vystrnadit. Stačí namočit stopku do 40% alkoholu a asi týden nechat odležet. Pak lze vychutnávat sladkost aniž by to vyžadovalo následnou koupel.
Jedinou nevýhodnou vlastností kaki je nemožnost uskladnění. Čerstvé se jedí pouze právě v době zrání, v rozmezí asi jednoho měsíce. Potom už jsou k mání pouze sušené. Ty ale předčí všechno sušené ovoce, které jsem kdy jedl. Japonci z nich dělají i vynikající sladkosti k čaji. Například tak, že sušené kaki vydlabou a naplní sladkou pastou z fazolí.
Nezralé kaki jsou v Japonsku zdrojem přirozeného impregnačního materiálu. Šťáva z dosud zelených plodů se nechá odležet rok v zemi a získaný roztok bohatý na taniny se může natírat v zásadě na cokoli. Po zaschnutí vzniká nepropustná a pevná vrstva. S pomocí šťávy z kaki, novinového papíru a pleteného bambusového koše si kdysi chudí lidé vyráběli nádoby na vodu.
Ani ne týden po rekordním tajfunu, který si připsal na vrub přes 60 životů a zapsal se do historie jako dosud nejničivější v současné éře Heisei, se ozvala další přírodní síla. Hned ve vedlejším, řekněme okresu, se v sobotu 23. října v 5:57 otřásla rekordně půda. Otřes to byl silný, podle japonské stupnice 6.8 stupňů, což znamená, že se nedá stát na nohou. V této oblasti je to zemětřesení výjimečně silné. Přes 6 stupňů mělo zemětřesení v roce 1873, známé jako zemětřesení ve městě Mikka. Tomu padlo za oběť přes tisíc lidí. Epicentrum současného chvění je asi padesát kilometrů od mého domu, takže ten se taky pěkně vrtěl, prý asi slabou pětkou.
Teď je už devět hodin a země se čas od času pořád zachvívá (do teď asi desetkrát), jakoby se nemohla pohodlně usadit. V televizi běží skoro na všech kanálech informace o situaci v postižených oblastech, kde kromě dvou mrtvých je dost zraněných, vykolejený šinkansen, spadlý činžák, propadlá silnice, a hlavně před dvě stě tisíc domácností bez proudu.
Při prvních otřesech jsem se opravdu bál, je to největší zemětřesení, které jsem dosud zažil. Zrovna jsem věšel prádlo. Nejdřív se země zachvěla jenom trochu, jak se to občas stává. Potom se ale vibrace zintenzivňovaly, takže jsem se postavil mezi futra, jak to doporučují zdejší příručky. Silné vibrace trvaly prý asi půl minuty, já to neměřil, ale bylo to dost dlouho. Pak jsem se radši šel projít za dům, kde nebylo, co by mi mohlo spadnout na hlavu. Doma mezitím spadly dvě skleničky z kamidany a krabice štamprlí v kuchyni. Jinak naštěstí nic, ale dům vrzal jak starý škuner u Hornova mysu. Každopádně dnes budu spát v přízemí.
Teď to již vypadá na docela zajímavou historku pro vnoučata, v okamžiku otřesů mi však vůbec do legrace nebylo. A to jsem přežil čtyři roky v Šizuoce blízko Fudži, které pořád všichni slibují veliké zemětřesení.
V takovéhle chvíli se také ukážou slabší články společnosti. Jednak se i přes naléhavost všelijakých informací našlo v televizi dost prostoru pro reklamy. Jedna dokonce se smrtkou s kosou. Potom taky novináři, kteří na bleskově uspořádané tiskové konferenci s představitelem ústavu pro zemětřesení kladli otázky typu v kolik hodin a kolikrát budou další otřesy, přestože jim muselo být z jeho výrazu jasné, že toho neví o moc víc, než co se stalo a co mu ukazují přístroje. Každopádně vzhledem k tomu, že hypocentrum zemětřesení je pouhých deset kilometrů pod povrchem a vzniklo vzájemným posunem dvou tektonických desek na zlomu, mohou prý doprovodné záchvěvy pokračovat až jeden měsíc. Pro dešti promáčené svahy strmých japonských hor to je příležitost shodit starý háv. Doufejme jen, že jej neshodí na nějakou pokojnou vesničku.
PS: Tak už je ráno a je moudřejší večera. Vesnice, pod kterou se nacházelo hypocentrum, je téměř odříznutá od okolí, silnice jsou popraskané, sesuvů půdy je víc, než se v noci zdálo. I teď se země trochu zachvívá. Mrtvých už je pět a zraněných přes 700.
Seismologové už zveřejnili své analýzy, ze kterých vyplývá, že včerejší zemětřesení bylo sice co do magnitudy o 0.3 stupně slabší než zemětřesení před devítilety v Kóbe (7.1), vzájemný posun desek a tím pádem i intenzita vlnění jej ale přetrumfly téměř o polovinu. Relativně malý počet obětí se dá přičíst menší hustotě obyvatel v postižené oblasti i kvalitnější statice budov.
Překvapují mne reakce postižených lidí, se kterými jsou v televizi téměř nepřetržitě rozhovory. Většina pohromu bere dost statečně, je vidět, že s takovými situacemi se v historii jejich předci museli vyrovnávat poměrně často. Evakuace do shromaždišť a likvidování nejnebezpečnějších trosek probíhá spořádaně a účelně. Jediní, kteří se do stávající situace snaží vnést trochu paniky, jsou novináři, kteří usilovně telefonují zaneprázdněným starostům a lákají z nich prohlášení, co budou dělat, až se znova země zatřese, hledají do země pohřbená auta, která jsou divácky asi nejefektnější, a podobně.
Teprve s tímto zážitkem se možná lze trochu přiblížit i japonskému pojetí náboženství nebo umění, které se obojí mohou Evropanovi zdát trochu lehkomyslné až nezodpovědné.
Zemětřesení není nijak příjemný zážitek, obzvlášť pokud přichází zcela nečekaně již po čtyři dny. Aby se to nepletlo, nepíšu o zemětřesení, které rozhoupe provázek od splachovadla na záchodě, ale o pořádném zívnutí pod zemí spícího draka, při kterém se japonské domy třesou v základech a voda se vylévá z louží na poli. Zrovna jsem se vrátil z pole, kde mne pár takových otřesů zastihlo. Neznalému by se daly přiblížit jako trhnutí nočního vlaku, po kterém následuje nic, a cestující teprve u první výhybky pozná, že nešlo o připojení nových vagónů. Jenom doufám, že to skutečně nebylo poskočení před cestou do hlubin.
Takové zemětřesení dokáže pěkně zrelativizovat všechno, na co je průměrný Evropan zvyklý. Počínaje pevností země pod nohama až po žebříček vnitřních hodnot. Třeba takový pojem božské síly. Zrovna nedávno mne při diskuzi s kamarádem napadlo, že popularita boha ve dnešní společnosti je možná založena na skutečnosti, že bůh je jediná autorita na světě, jejíž vlastnosti a úmysly závisí na vůli podřízeného. Je přece lákavá představa nadřízeného, jehož povahu si můžete sami určit. To ovšem platí v Novém zákoně a v situaci, kdy všechno nebezpečí – namátkou vražda a globální oteplování - se dá svést na společnost a jako takové má obojí teoretickou naději na nápravu. V okamžiku, kdy zcela nezávislé síly hrají s člověkem peška, takový bůh neobstojí. V případě Japonska se vyrojila hejna bohů, mezi nimiž se kdesi ukrývá ten správný. Protože se ale neví, který to je, je třeba si předcházet všechny.
Díky zážitku zemětřesení (doufám, že posledního) jsem se také opět o trochu přiblížil japonskému vnímání estetiky, konkrétně estetiky čajového obřadu, a pronikl dále do hlubin složité japonské kultury. Tu sice mnoho lidí na západě obdivuje, ale mám dojem, že se v jeho pochopení trochu pletou a vnášejí do něj západní interpretaci.
Hned druhý den po prvním silném zemětřesení se konal obřad ča-dži, na který jsem byl pozván. Ča-dži je kompletní pohoštění, zahrnující vegetariánské jídlo, posezení nad sklenkou sake a na závěr samozřejmě i obřad pití práškového šlehaného čaje. Od začátku do konce je přesně předepsáno, co se má dělat a jakým způsobem, ale především to je posezení, které hostitel pečlivě a dlouho připravuje pro úzký okruh svých přátel. Je dokonce předepsáno, jakým tématům je třeba se vyhýbat při hovoru, což byla skutečnost, která mi na celém divadýlku kdysi vadila nejvíce. Tentokrát jsme se ale díky neviditelné a nepředvídatelné přítomnosti zemětřesení přiblížili atmosféře původních čajových obřadů, kterých se účastnili mocní vojenští páni v době, kdy boje byly na denním pořádku a smrt každý den na talíři. V takové době dokáže soustředění na dokonalost zcela neviných pohybů s člověkem divy a rozhovor o vkusu dávného mistra, který na papír pouze jednou položil štětec, vůbec nepůsobí strojeně. Troufám si říct, že podobný zážitek je pro pochopení Japonska zcela nepostradatelný. Ne každý ale má to štěstí, aby prožil zemětřesení.