Tušení mne nezklamalo a po roce, ve kterém příroda ukazovala, co všechno umí, následuje podobně napínavá zima. V lednu vypadala jako dáma ve středních letech, která si sice umí dosud vyhodit z kopýtka, ale už to není jako za mlada. Sněhu napadl na začátku ledna „jenom“ necelý metr, který od té doby usilovně tál. V únoru ale zima chytila druhý dech a čtyři dny téměř v kuse sněží. Sníh se hromadí pod okny tak, že i když otevřu papírové okno, z větší části zírám na sněhovou stěnu. Občasné laviny ze střechy jsou trochu hlučné, ale alespoň jsem pochopil, proč se na okna v přízemí před zimou připevňují prkna. Více než metrová vrstva má ale i pozitivní účinky. Díky neustále padajícímu sněhu se mi mnohem lépe vstává z vyhřátého futonu do studeného domu (teplota přes noc klesá na 3 stupně). Jen co na sebe naházím oblečení, vyrážím totiž s lopatou ven, prohazuji asi dvacet metrů k silnici a vysvobozuji auto. Tím se zahřeji na provozní teplotu a můžu se umýt (teče jen studená voda) a nasnídat. Zatím naštěstí nenapadlo tolik sněhu, abych mohl okusit další zdejší specialitu – shazování sněhu ze střechy. Zdejší dřevo-papírové domy, ač stavěné podstatně bytelněji než v oblastech s menší sněhovou nadílkou, unesou tak maximálně dva metry. I nynější metr už způsobil, že nejde otevřít polovina dvěří na verandu, kde suším prádlo.
Aby moje povídání o sněhu nevypadalo jako pouhé stesky městského člověka, musím dodat, že letošní sněhová nadílka je největší za uplynulých 19 let a od začátku zimy dosud zemřelo při odklízení sněhu rekordních deset lidí, vesměs na následky pádu ze střechy. Jak dopadnou vesničky vyklizené po zemětřesení si nedokážu představit. Sněhová vrstva tam už dosahuje téměř dvou metrů, které narušená statika může unést pouze s velkou dávkou štěstí.
Co zapadlí japonští vlastenci přes zimu dělali? Pravděpodobně se věnovali vyřezávání, tkaní, lakování, pletení ze slámy a podobně, stejně jako ti v Čechách. I čas na trochu pohybu a zábavy si našli. Třetího února, den před oficiálním začátkem jara, probíhalo v každém domě vyhánění čerta. Japonského čerta ovšem nelze jen tak vzít a hodit do vody jako českou smrtku. Je třeba připravit střelivo v podobě pražených sojových bobů a ty házet tak, aby čert byl vytlačen ven z domu. Vše doprovází bojový pokřik: „Čert ven, štěstí dovnitř.“ Zbylá munice poslouží jako občerstvení a zdroj životní síly. Ovšem pouze v množství odpovídajícím věku strávníka.
Před dvěma roky jsem se zúčastnil podobného vyhánění čerta ze starého chrámu hluboko v horách. Konalo se sice o měsíc dříve, ale mělo velice zvláštní atmosféru. Dlouho do noci mniši odříkávali před asi třiceti místními sútry, prováděli obřadní rituály a pomazávali shromážděné smotkem rýže namočeným v sake na ochranu před pekelníkem. Pak najednou všechna světla včetně svíček zhasla a ozvaly se strašné kroky čertova švagra a jeho suity. Samotný čert se prý nezjevuje, protože všichni by okamžitě při pohledu na něj zemřeli hrůzou. A začal pekelný tanec. Nejprve se tři čerti s velikými pochodněmi motali a potýkali v prostoru okolo oltářů. Odtud se je mnichům podařilo vytlačit do světského prostoru mezi obyčejné lidi, kteří je zase s velikým úsilím a v slušné tlačenici, vyhnali před chrám, kde, snad účinkem čistého mrazivého vzduchu, po nich zbyl pouze čoud a ohořelé třísky, které si šťastnější odnesli domů jako ochranné talismany.
Druhé rozptýlení, které nabízí japonská zima, jsou panenky hina. Stejně jako zdraví a štěstí synů zajišťují v dubnu vyvěšení kapři, panenky mají přinést dcerám krásu a pěknou svatbu. Vystavené jsou od února do začátku března a jejich narovnávání na stupínky, připevňování všelijakých kloboučků a ozdůbek zabere dětem a dospělým dost času. Takové panenky nejsou zrovna levná záležitost. Ty na fotografii stojí dnes přibližně 300 000 jenů (cca 75 000 Kč), což je poměrně dost na to, že jsou vystaveny pouze jeden měsíc v roce. Vše je totiž ruční práce uznávaných mistrů. Doplňky jsou lakované uruši, oblečení hedvábné. Zase jedna z tradic, která přežila i hospodářský rozvoj, takže díky za ni.
Česky by se řeklo nálada, anglicky mood. Není to zrovna japonské slova, ale myslím, že dobře vystihuje záměr, který sleduje valná většina japonského umění. Stranou ovšem musíme ponechat manga a anime – akčně pojaté komixy a animované filmy. Mimochodem, japonské animované filmy jsou velice dobrým příkladem zde již několikrát zmiňovaného dilematu Japonska, které si nedokáže vybrat mezi pokrokem a úctou k tradici. Často se v nich totiž objevují zcela středověké představy o mechanických strojích, zbraně ze středověku, náznaky samurajského kodexu atd. ve spojení s létadly a zbraněmi, které dosud existují pouze v myslích těch nejodvázanějších spisovatelů SF. Výsledný koktejl je sice chvíli zajímavý na pohled, po třetím filmu již ale diváka nic nepřekvapí.
Posezení nad knihou plnou japonského múdo patří k mým představám o zimních večerech, takže jsem uvítal, že součástí příjemného hudebního večera, pořádaného 23. prosince na oslavu vánoc, byla také četba povídky, která si mne svou náladou zcela podmanila. Navíc zde vystoupila i místní rodačka, momentálně působící v Praze jako klavírní virtuóz.
Hudební část večera zprostředkovat neumím, tak jsem se alespoň pokusil o překlad krátké, ale pro Japonsko charakteristické povídky. Pro dokreslení atmosféry si představte hornatou krajinu, rozkouskovanou do mozaiky holých rýžových políček, vedle kterých jsou k úpatí hor stuleny miniaturní domečky a chrámy, očekávající s obavami zimu, která může přinést i čtyřmetrové závěje sněhu.
Ki-mamori
Mikiko Sugi
V tichém domě na konci úzké cesty, vinoucí se podél říčky, bydlí osamělá stařenka.
Podzim se už chýlí ke konci, ve vzduchu poletují zvěsti o blížícím se sněhu a na konci nejvyšší větvičky stromu, který už dávno shodil listí, žhne jediný plod – nádherně dozrálé kaki.
Strom, až příliš veliký pro skromnou venkovskou zahrádku, dává každý rok bohatou úrodu, kterou stařenka nechává otrhat klukům od sousedů. Když se ale ten nejodvážnější už už natahuje po tom posledním plodu, usazeném na samém vrcholku nejvyšší větvičky, aby ani trochu nezbylo pro havrany, rychle ho zahání dolů. Aspoň jeden musí stromu zůstat.
„A proč? Babi, vždyť už je zralý. Za chvíli sám spadne.“
„Spadne, až bude jeho čas. Na všech stromech se při česání má pár plodů nechat.“
„A proč?“
„Hm, proč asi. To máš tak, kdybys otrhal všechny plody, chudák strom by byl najednou úplně sám, ne?“
A babička potom dlouho sedí na zápraží a dívá se na jediný zbylý ohnivě oranžový plod. Cítí, jak je jí tenhle poslední, větve se pevně držící plod, ostře se rýsující na světle modrém podzimním nebi, neuvěřitelně blízký.
Dosud se jí ta scéna vybavuje, jako by se stala včera.
Babičce Kajo bylo teprve asi pět let, zrovna si s ostatními hrála před domem, když do sousedovic domu přijela rikšou nevěsta. Všechny děti zíraly jako u vytržení. Obličej nalíčený tlustou vrstvou bílého pudru, na hlavě veliký čepec, bez zaváhání zamířila ke dveřím svého budoucího domu.
„Kajo, až vyrosteš, taky se jednou krásně oblečeš a půjdeš za nevěstu,“ pronesla k ní dobromyslně sousedka. Kajo se na chvíli hluboce zamyslela, potom jí ale najednou vytryskly slzy a rozběhla se domů.
„Mami, až budu velká, budu muset jít za nevěstu?“
Maminka pohlédla od šití na dcerčin vážný obličej a řekla: „No, jestli nechceš jít za nevěstu, budeme se muset poohlédnout po manželovi, který přijde sem. Tak budeš moct zůstat pořád doma.“
Kajo se ulevilo. Vůbec si nedovedla představit, co by dělala, kdyby přece jen musela jít někam za nevěstu.
Kajo, kromě běhání venku s ostatními dětmi, nikdy z domu na dlouho neodcházela. Přestože měl nízkou střechu, vysoký strop, tmavé trámy a na omítce malovala mapy vzlínající voda, pouze tady se cítila v bezpečí. I jediná důvěrně známá dírka po suku v posuvných dveřích jí dokázala poskytnout útěchu, ať se venku dělo cokoli. Občas se přicházeli rozloučit kamarádi, jejichž tatínek dostal práci jinde. Marně v jejich rozjívených obličejích hledala alespoň stopy zármutku nad odchodem z důvěrně známého domu. Proč? Kajo už jen pomyšlení na odchod vhánělo slzy do očí.
Tehdy ještě byla jedináček. Postupem času, když se rodila jedna sestřička za druhou, se ale ukázalo, že opravdu za nevěstu nepůjde. Jako nejstarší jí připadla role pokračovatelky rodu. Zdědí dům a bude se muset postarat o staré rodiče.
Sestry hned po škole zatoužily po městě, Kajo byla ale se svým údělem spokojená.
Když se rodiče začali ohlížet po vhodném manželovi, Kajo si kladla jedinou podmínku: budoucí manžel musí být ochotný strávit v jejím rodném domě celý zbytek života. Protože i rodiče s tímto úmyslem mládence pro Kajo hledali, rádi souhlasili a Kajo okusila pocit účasti na tvorbě vlastního osudu. Hned s prvním nápadníkem souhlasila.
Začal jí spokojený život s laskavým a čestným úředníkem z nedaleké textilky. Sestry brzy poté odešly za nevěsty, rodiče časem opustili tento svět a Kajo s manželem se začali starat o tři potomky. Hned na počátku Tichomořské války dostal manžel povolávací rozkaz a už se nikdy nevrátil.
Ze stále častěji bombardovaného města se ale do bezpečí rodného domečku uchýlily obě sestry i s rodinami. Soužití tří domácností pod jednou střechou sice občas způsobilo menší třenice, usměvavá Kajo ale znamenala stálici, vedle které oheň hádek nikdy nedokázal moc dlouho plát.
S koncem války se sestry s rodinami vrátily do svých hnízd. Kajo začala pracovat ve tkalcovně a po večerech šila kimona. Všechny tři děti tak vychovala, a když si našly partnery a vylétly z rodného domu do světa, přestala docházet do továrny a zůstala jen u šití.
Děti, které odešly do kraje, kde sníh nepadá, se už vrátit nechtějí. Nejstarší syn si našel práci v přístavním městě na tichomořském pobřeží a spolu se snachou ji neustále přemlouvají, aby dům nechala zbourat a na stará kolena se přistěhovala k nim. Podobné řeči vede i mladší, Kajo ale o stěhování z rodného domu nechce ani slyšet.
Vždy, když ji nejstarší syn přijede navštívit, říká: „Až umřu, můžete si dělat, co chcete. Teď se ale tady cítím jako v nebi, tak aspoň tuhle radost mi neberte.“
Sousedi se také často ptají, jestli jí není samotné smutno. Nemůže říct, že není. Kdyby ale tento dům musela opustit, smutkem by určitě hned umřela.
I dnes ráno září poslední kaki svou rudou zralostí. „Jestlipak je to náhoda, že zrovna tomuhle bylo souzeno stát se ki-mamori?“ přemýšlí Kajo. Asi ano. Jenomže, co když z té spousty plodů, které se každý rok urodí, je jen jedinému souzeno stát se ki-mamori a být spojen s rodným stromem až do konce? Kajo se téhle myšlenky nemůže zbavit.
Té noci se prudce ochladilo a vzduchem poprvé zavoněla přicházející zima. Kajo pootevřela okenici a pohlédla na černý stín ki-mamori. Měkce se na něj snášely první vločky letošního sněhu.
Přeložil Václav Kučera
Vzpomínám si, jak celkem nedávno proběhla českým tiskem zpráva z Japonska. Týkala se znečistění vzduchu v Tokiu a na ilustračním obrázku byl Japonec s gázovou rouškou přes obličej. Podobně vyzbrojeného Japonce či Japonku lze ale v posledních letech potkat nejen ve velkých městech, kde mimochodem díky technice není ani zdaleka tak špatné ovzduší jako před lety, ale i v té nejmenší vísce hluboko v horách. I zde musí obyvatelé čelit protiútoku ze strany utlačované přírody. A jedná se o protiútok velice rafinovaný a účinný. Příroda tentokrát použila mezi lidmi zakázaných chemických zbraní relativně těžkého kalibru.
Jako nosič a výrobce zároveň slouží stamilionové armády kryptomerií, po válce uměle vysázených, s výjimkou Hokkaida, téměř všude. Za války totiž lesy Japonska vzaly za své a po válce jim poslední ránu zasadily reparace. Když se hledal strom, který by opět oživil a před erozí alespoň trochu ochránil holé svahy, padla volba na kryptomerii japonskou (sugi). Tento i v japonských strmých horách rovně a rychle rostoucí strom se zdál ideálním. Spolu s cypřiškem byl navíc odjakživa ceněným ve stavebnictví, takže zazeleňování mohlo začít. Když ale po léta opečovávané dřevní továrny začaly toužit po potomcích a začaly se chovat, jak jim velí příroda, objevily se nečekané obtíže. Nejprve Japonci ve městech, posléze i obyvatelé venkova začali po stovkách usilovně smrkat, kašlat a stěžovat si na bolesti hlavy. Jako epidemie se mezi obyvateli ostrovního státu začala šířit alergie na kryptomeriový pyl.
Ze šuplíků a výrobních linek se opět začaly hrnout ochrané roušky, auta a klimatizace jsou vybaveny účinnými mikrofiltry, horečně se očkuje, každý rok přináší nové vynálezy účinné proti pylu. Hitem letošní sezóny se zřejmě stane vak, do kterého po příchodu domů dáte svrchní oděv, třikrát poklepete a všechen agresivní pyl, který na oblečení venku dosedl se přestěhuje na vnitřní stěnu tohoto zařízení, které se jednoduše po upotřebení vyhodí i s pylem. Bojuje se na všech frontách, takže v pokusných školkách je už i okleštěná odrůda kryptomerie, která pyl neprodukuje. Náhrada jejího rozkošnického předka ale bude pravděpodobně trvat ještě pár desítek let, takže dnešní Japonci se musí smířit se třemi měsíci (březen až květen) útrap.
Letos hygienici bijí na poplach dvojnásob, protože loňské teplé léto kryptomeriím svědčilo a připravily si zásoby pylu, jako by se schylovalo ke konci světa. I ten největší otrlec, který dosud procházel kryptomeriovým lesem pouze v trenýrkách a pyl používal místo slabšího šňupacího tabáku, prý letos podlehne.
V nábožensky chaldném podnebí Japonska se horliví stoupenci víry hledají těžko. Když je ale najdete nebo oni si najdou vás, je těžké se jich zbavit. V Šizuoce k nám do bytu docházely nějaký čas Jehovistky, které se mne snažily obrátit na víru hlubokými rozhovory o významu Bible a jejího poselství současnosti. Jednou jsem se s nimi pustil do rozhovoru a doufal, že usvědčeny z naprosto základních neznalostí už podruhé nepřijdou. Přišly. Dokonce s tím, že si chybějící látku dostudovaly. Typicky japonské. To už jsem ale nevydržel a sebral veškerou neomalenost, kterou jsem za tři roky v Japonsku pochytil a řekl, že se moc omlouvám, že minule nepochopily mé jednání, ale dnes že opravdu nemám čas a podobně zaneprázdněný budu i po následujících mnoho dní, takže jestli by byly tak laskavé a už k nám nechodily. Nepřišly.
Trochu jinak je to s horlivými stoupenci buddhistických sekt, konkrétně se stoupenci moderně pojaté, mezinárodní, i do politiky zasahující společnosti Sóka-gakkai (SGI - Sóka-gakkai International). Jedná se o jednu z větví buddhistické sekty Ničiren, založenou stejnojmeným mnichem, jehož hlavní myšlenkou je, že život je třeba si užít za života a ne čekat až na blaho po smrti. Hlavní stan má tato sekta a její větve umístěn, typicky pro nová náboženství, na úpatí hory Fudži, nad městem Minobu. Sem mají ale stoupenci SGI vstup zapovězen a tak si postavili honosný, ale méně důstojný moderní chrám nedaleko. Přes poměrně časté kontakty s několika jejími stoupenci jsem příliš nepronikl do jejich náboženství. Z rozhovorů a z letmého pohledu, který jsem vždy ráno věnoval hlavní stránce jejich novin, které mi dva měsíce obětavě a zdarma přinášeli, jsem nabyl dojmu, že se jedná o jediného ctižádostivého vykuka, který zachraňuje svět a jako obecenstvo si pořizuje sbor věřících. Ten člověk se jmenuje Daisaku Ikeda. Mimochodem, jméno Daisaku mu myslím rodiče do vínku nedali, znamená totiž Veliké dílo, a bude to pravděpodobně pseudonym. Pohybuje se po celém světě, shání nové ovečky a setkává se s mocnými světa, aby jim sdělil důležitost míru a štěstí pro všechny. Nevím jak to dělá, ale v každém čísle novin byla na titulní stránce obsáhlá reportáž z jeho jmenování čestným profesorem. Pokaždé z jiné university. V jednom nedělním barevném čísle byla doplněna i fotografiemi slavnostně otevřené ulice nesoucí jeho jméno. Třída profesora Ikedy. Samotný název je impozantní. Na fotografiích ale byla rozbitá blátivá cesta mezi poli.
Podobných nových náboženství je v Japonsku jako máku. Jedním je nechvalně známá sekta Ómu-šinri-kjó. Japonci moderního věku (již od období Edo a Meidži) totiž trpí nedostatkem pevných bodů ve vesmíru. Shovívavý Buddhismus či svaté texty postrádající šintoizmus totiž žádné návody na čistý a neposkvrněný život nedávají. Slovy jedné mé kamarádky je na křesťanství skvělé to, že zcela jednoznačně sděluje jak se dostat do ráje. Mladým Japoncům prostě chybí pevná a trestající ruka rozzlobeného stařečka.
Taky bych pár nezvedených fracků, kteří odmítají uznávat hodnoty, tvořené japonskou společností po staletí, rád přetáhl holí. Zdejší hodnoty jsou totiž založeny mj. na tom, že jsou nevymahatelné a v zásadě jediným trestem za jejich porušení je vyloučení ze společnosti. Takový trest ale v době nastupující měststské inkognito společnosti přestává fungovat a nastupuje „bezpráví“.
Město Džóecu, k němuž byla Itakura v rámci celonárodního plánu zvětšování územně-správních celků přiřazena, se v povědomí Japonců pyšní tím, že zde byla japonská veřejnost poprvé prakticky seznámena s uměním lyžařským. Každý druhý si může říct: Někde se to stát muselo, tak proč ne zrovna v Džóecu? Z hlediska mé národnosti je ale tato událost podstatně zajímavější. Lyžování totiž vyučoval můj krajan, přesněji Slovák rozený v Bratislavě, nejpřesněji Rakouský-Uherák, který jednu svou báseň zakončil slovy „...mou vlast, můj milovaný Esteraich.“
Theodor von Lerch přišel do Džóecu v roce 1911 jako vojenský instruktor. Původně neměl v plánu vyučovat lyžování, ale jako nadšený žák třebíčana Žďárského neodolal a pustil se do sjíždění japonských hor na lyžích. Sjel dokonce i Fudži. Nadšení Japonci se k němu hned přidali a kromě vojáků, kteří si chtěli zlepšit své šance v boji ve sněhu, se kolem něj seskupilo spousta obyčejných lidí. Vojákům zanechal ve slovníku rozkaz „mettre ski (lyže nasadit)!“ V Japonsku pobýval sice jen jediný rok, ale na jeho počest na místě první sjezdovky v Japonsku stojí jeho socha v nadživotní velikosti a muzeum. Napsal dokonce knihu „Japonsko období Mejdži.“
Předběhl mne tak o více než sto let a já mu závidím, že měl možnost to staré Japonsko poznat. Moc rád bych třeba na sjezdovkách viděl Japonky v kimonech a hakama.
Mimochodem, pan Hao, který mne s von Lerchem seznámil, v roce 1970 podnikl dobrodružnou cestu po Evropě, včetně návštěvy Československa, kde se setkal se svou dopisovou kamarádkou Miladou Hlaváčovou z Liberce. Po návratu do vlasti už se mu neozvala a on se už dlouho obává, že jí jeho návštěva udělala problémy se státní policií. Obrátil se na mne, jestli bych ji nemohl najít. Poznávací znamení je tak akorát to, že uměla relativně dobře japonsky. Neslyšeli jste někdo o té paní?
Málo jsem se zde zabýval dětmi, tak alespoň krátkou poznámku. Kamarádka, které se před deseti měsíci narodila první dcera, momentálně řeší všelijaké výchovné problémy. Například japonské příručky pro novopečené maminky i jakési porodní báby, které za každou novou maminkou po porodu docházejí, velice zdůrazňují, aby děti nenosily ponožky. Sám jsem si už všiml nahých nožiček, které vykukují z huňatých ovinovaček, připevněných na záda maminky či babičky.
V Japonsku se totiž dosud děti přemisťují více na zádech než v kočárku. Odvážnější maminky dokonce s dítětem na zádech usedají za volant.
Zpět k ponožkám – drobné omrzliny nohou u miminek nejsou nic zvláštního a ani se snad nijak neošetřují. Přesvědčit ale dospělého Japonce, aby si vlezl po sauně do studené vany, nebo aspoň si dal ráno studenou sprchu, je ovšem neproveditelné. Moc tomu nerozumím, mám totiž asi příliš hluboko zafixováno české „...nohy v teple...“ Jediné vysvětlení bych spatřoval v hnědém tuku, kterého mají Japonci jako příslušníci mongolidního plemene podstatně více a po delší dobu.
I samotný porod je v Japonsku pojímán jinak než v Čechách. Japonská rodička se na porod a následující asi dva týdny stěhuje k mamince, která jí pomáhá zvládat první obtíže s novorozencem.
Podle japonského kalendáře už začalo jaro a příroda se podle toho chová. Víc prší než sněží, dvoumetrová vrstva sněhu se zmenšuje, sílí i sluneční paprsky. Slivoň za domem jakoby vytušila, že když si nepřivstane, nestihnu se s ní rozloučit a vystrčila první nesmělé okvětní plátky. Takovou snahu nelze přehlédnout, tak jsem ji zvěčnil alespoň na fotografii, když už jsem štětce poslal na dalekou cestu do Evropy. Při mém příjezdu do Itakury také právě začínaly kvést slivoně, tak se kruh života na japonském venkově krásně uzavřel. Tehdy jsem ovšem kvůli vybité baterii žádný květ nezachytil.
Neodpustím si poznámku o slivoních, které do Japonska přišly z Číny a zasloužily se prý dokonce o vznik tradice hanami – pozorování sakurových květů. Stejně jako způsob zdobení lakových výrobků dobře odráží rozdíly v povahách japonského a čínského národa, s výše zmíněnými stromy je to obdobně. Zatímco v Číně se hladký lesklý a dokonalý povrch akovaného předmětu zdobí především jeho dlabáním, oškrabováním a vyřezáváním, Japonci vytvořili nedestruktivní a jemnou techniku maki-e. Zatímco v Číně je předmětem obdivu a náplní mnoha písní skrčená, svraskalá a energií nabitá slivoň, vyhánějící květy ještě za kruté vlády studené zimy, Japonci konvertovali k mnohem zdobnější, ale také jemnější a choulostivější sakuře. Jak se obě kultury liší se snad alespoň náznakem dozvím na horempádem se blížící cestě po Číně, kterou svůj pobyt ve východní Asii hodlám prozatím zakončit.
Rok na japonské vsi tímto povídáním končí a já se s ním, jako hotovým výtvorem, musím rozloučit. Nikoli ovšem na dlouho, protože hned jak se dostanu domů bych mu chtěl poskytnout pomaturitní vzdělání a vtěsnat jej do knížky. Stejně jako dodělání lakovaného výrobku provázela melancholie loučení s druhem letních nocí a brzkých rán, i toto povídání se mi uzavírá těžko. I díky němu a jeho čtenářům jsem totiž bez úhony a větších nesnází přečkal nástrahy zemědělského života, metrové závěje i odloučení od blízkých.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi v Itakuře pomáhali, i všem, kteří se alespoň na chvíli začetli do mých povídání.
Přeji krásné jaro a těším se na shledanou u dalšího povídání, ať už o Japonsku, uruši, mé cestě přes Čínu do Čech, či co nám slina na jazyk přinese.