Opět sake

Kdyby měl kohoutek nožičky nahoře v Japonsku, nemusela si slepička ušoupat pařáty. Stačilo by přinést studánce dva litry sake a bylo by vše v pořádku. Nefantazíruji, mluvím z vlastní zkušenosti.

Naše pole jsou roztroušena po několika obcích a vzhledem k obhospodařované rozloze někde prostě harmonogram náš a místních neharmonizuje. Většinou my sázíme později a o to později také sklízíme. Problém je v tom, že přívod vody k polím řídí místní, a ti mají mezi sebou domluveno, kdy vodu na jaře spustí a kdy ji zase na podzim vypnou. Před sklizní je totiž třeba pole vysušit, aby se kombajn nezabořil. Každé pole má samozřejmě uzavíratelnou vpusť vody, kdyby se ale kanál zacpal nebo bylo vody moc, přeteče do pole a neštěstí je hotovo. Ani tyto dvě krajní situace nemusí nastat. Stačí, že v kanálu, který vede nad úrovní polí, je spousta vydrolených spár, skrz které voda prosakuje.

Jestliže na jaře jsme jen tak tak stihli zorat všechna pole před příchodem vody, sklizeň se uspěchat nedá a našim polím hrozí suchopár. Po těch několika měsících neustálého opečovávání by to byla škoda, takže je třeba prorazit hlavou zeď a poopravit po staletí zaběhlé zvyklosti. Byl jsem vyslán za náčelníkem části jedné obce, na jejímž území máme pole, aby vydal ústní povolení, že v případě velkého sucha si můžeme trochu vody přivést. Nevyšlo to. Prostě se to tak dělá dlouho a harmonogram odhlasovali všichni v obci. Co by řekl tomu, do jehož pole by voda náhodou vtekla? Prostě ne. Odpovědnost za naše uschlé pole odmítl s tím, že jsme cizí, takže smůla.

Nezbývalo než přejít do ofenzívy a využít jiný staletími prověřený způsob přesvědčování - úplatek. Nikoli ovšem pro nepříjemného náčelníka, ale pro o stupínek výše postaveného zemědělského náčelníka. S tím jsem navíc zadobře, občas si povídáme o Čechách. Koupil jsem dva litry sake a večer za ním došel domů. Byl už v mírně podroušeném stavu, takže pohled na nový přírůstek mu zvedl náladu (je zajímavé, jak moc Japonců pije alkohol doma do opití). S obvyklými frázemi o tom, jak nám dosud pomohl, jsem předal sake a vysvětlil svůj problém s vodou. Zamyslel se, podíval na flašku a prohlásil, že když to náčelník části obce nepovolil, on nám povoluje přivést si v případě nutnosti potřebné množství vody nenápadně v noci. A je to. Koza zůstala celá a naše pole snad zůstanou vlhká.

S takovýmhle nenápadným obcházením pravidel jsem se v Japonsku setkal už několikrát a je třeba hodně diplomacie a pozornosti, aby se takto postavený domeček z karet najednou nezbortil. Existuje něco podobného v Čechách?

Jakou máš krevní skupinu?

Jednou z reálií Japonska je touha po pochopení světa prostřednictvím pokud možno jednoduché a vševysvětlující teorie. Šintoizmus ani japonské pojetí buddhizmu takovou teorii nenabízí, proto byla na počátku minulého století v Japonsku velice příznivě přijata Marxova společenská teorie. A nejen ta. Křesťanství je Japoncům sympatické právě jasně danými pravidly, jejichž neexistence v šintoizmu a buddhizmu člověka velice zatěžuje svobodou rozhodování. Dodnes jsou velice oblíbené věštby, založené na čínské, evropské či jiné vědě. Na ulicích se dá běžně natrefit na stolek, u kterého vám vědma či vědmec přečte osud z ruky, v časopisech vycházejí hory horoskopů založených na datu narození a všech možných i nemožných rozdělení roku. Kdo se narodil v úterý, bude dnes ..., kdo se narodil v srpnu ..., ve znamení kozoroha ..., no prostě neuvěřitelná směska.

Jsou ale i serióznější věštby, založené na specifičtějším znaku, než je datum narození. Jedním z nich je krevní skupina. Rozdělení lidí na A, B, AB a O přikládají Japonci velkou vážnost. Otázka po krevní skupině není při představování považována za netaktní. Protože má docela zajímavé souvislosti, trochu se o této teorii rozepíšu. Znalosti čerpám z televizního pořadu, který jsem náhodou během večeře zhlédl. Pořad byl založen na pokusech s předškolními dětmi, rozdělenými do skupin právě podle krevního typu. Nepamatuji si úplně všechny fáze pokusu, nejvíce na mne ale zapůsobila ta, ve které měly děti za úkol připravit ideální obentó (krabičku s jídlem na polední přestávku). Členové skupiny A, která je známá svou svědomitostí a smyslem pro pořádek, vybírali a zvažovali náplň malé krabičky velice pečlivě, vedeni zřejmě zkušeností s obentem od maminky. Skupina B, charakteristická lehkovážností, snahou experimentovat a do určité míry i nezodpovědností, poskládala do krabičky samé dobroty, takže vzniklo něco jako dort od pejska a kočičky. Skupina 0 se během plnění úkolu samovolně pustila do tance a na zadaný úkol zcela zapomněla. Následovaly další fáze, například reakce na příchod gorily do místnosti nebo malování, obentó mi ale ze všech přišlo nejprůkaznější.

Do jaké míry se charakter člověka dá odhadnout na základě krevní skupiny, mi stále zůstává nejasné, nejaký vliv ale nepochybně mít bude. Japonští vědci jsou tak daleko, že tvrdí, že v počátcích byla lidská populace tvořena převážně jedinci s krevní skupinou B. Díky jejich schopnosti improvizovat prodělala lidská společnost tak rychlý rozvoj.

Práce na poli

Po týdnu dešťů nastalo konečně teplé a slunečné počasí, takže se mohla naplno rozjet dlouho očekávaná sklizňová horečka. Když je pěkně, od rána do večera stojím za pákami kombajnu a kosím jeden horkotěžko vypěstovaný trs za druhým. Někdy to jde snadno, někdy hůře, podle stavu pole a rýže. Nedávný tajfun číslo 18 se přihnal právě před sklizní, když stonky už jen těžko unesou plné klasy. Odnesla to především pole zasázená dříve, ale své udělal tajfun i na polích dosud ne úplně zralých, ale vlhkých. Nesrovnatelně větší škody však napáchala vichřice v sadech naši, japonských hrušek. Majitelé je sice před jejím příchodem urychleně sklízeli, vše ale nestihli a nezanedbatelná část úrody popadala.

Na úvod jsme sekali rýži moči, používanou pro výrobu sladkostí a svátečních jídel. Ta má v porovnání s normální rýží, takzvanou uruči, slabší stonky a kořeny, takže se při neopatrném sekání do kombajnu dostávala hlína a vůbec to nebyl žádný med.

Nicméně necelý hektar (8 polí) jsme jakž takž přežili a dnes (12.9.) jsme začali ve velkém kosit obyčejnou rýži, odrůdu koši-hikari. Ta je asi v Japonsku nejoblíbenější, ale jako všechny kvalitní odrůdy má i své špatné stránky. Třeba dobře reaguje na zvýšený přísun živin, takže na polích, která do letošního roku ležela ladem, vyrostla až do výšky 140 cm. Nemusel ani přicházet tajfun a lehla si úplně sama. To bude ještě oříšek.

Abych neošidil ani milovníky techniky, kombajny jsou pásové, aby se nebořily. Ovládání je celkem snadné, protože z módy už vyšly „rajčáky“, jak je mnozí znají z tanků. Dvě páky nahradila jedna, zvaná všemocná, kterou se kýve do stran. Doprava a doleva, když je třeba poopravit směr, dopředu a dozadu pro upravení výšky kosicí lišty.

Tohle je menší z našich dvou kombajnů. Je schopen pokosit tři řádky najednou a díky rouře nahoře se nemusíme plahočit s pytli zrní od kombajnu k autu na okraji pole, jak to musí dělat mnozí jiní. Tradičně úmorné přemisťování asi třicetikilových pytlů je výsadou žen a v jedné knížce o pěstování rýže je řada rad, jak tento úděl ženám ulehčit. Kromě různých vážně míněných rad je na konci připsána i vtipná rada tohoto znění: „Je také možné posadit mámu na kombajn a s pytli se tahat sám.“

Větší kombajn, který jsme obdrželi právě dnes, skosí najednou čtyři řádky a je asi dvakrát větší. Má větší výkon a kosit s ním i polehlou rýži je tedy podstatně snazší. Zatímco menší kombajn, v menších obměnách, vlastní téměř každý, kdo obdělává i jen jedno políčko, na větší si troufnou jen větší spolky, například japonská obdoba JZD.

Na vybavení, kterým disponují řadoví vesničané, je myslím dobře vidět, jak je ve skutečnosti japonská společnost bohatá. Nejen že si jednotlivci mohou dovolit kombajn, který rozhodně naplno nevyužijí. Většina má kompletní vybavení od sázecího traktůrku až po zařízení na loupání rýže. Jenom záverečné obrušování dnes většinou svěřují automatům, stojícím na každém druhém rohu.

Současně s počátkem rýžové kampaně se na již posekaných polích objevují doutnající haldy pluch. I japonský podzim voní kouřem, i když ne zrovna tím ze suché bramborové natě. Ale brzy bude takovému plýtvání utrum. Již dnes platí zákaz spalování organických zbytků jen tak na ohníčkách, protože bez užitku přispívají k zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Když se tím ale ohřeje voda ve spalovně, je to v pořádku. Jiné využití totiž pluchy v podstatě nemají. Špatně se rozkládají a zapravené zpět do půdy by ji nakypřily, což bahnomilné rýži příliš nevyhovuje.

Síla rýže se dá ukázat i na tom, jak rychle po pokosení opět vyráží nové listy. Stejně jako pařezové výmladky v lese je Japonci nazývají hikobae a jsou pro ně symbolem nezničitelné životní energie. Tohle je pole posekané před týdnem.

Borantia

Česky voluntýr, neboli dobrovolník, je v současném Japonsku velice moderní pojem. Každá druhá babča a jen trochu k světu se mající dědek jsou zapojeni do nějakého dobrovolnického hnutí. A že takových aktivit je. Od péče o ještě starší občany či dítka školou povinná, přes roznášení mléka, sázení lesa a dobrovolné hasiče až po nezištné pomáhání ekologicky hospodařícím zemědělcům. Podle mne je to další fenomén ukazující hospodářskou prosperitu Japonska. Dnešní důchodci dostávají tak vysoký důchod a je o ně tak dobře postaráno po stránce zdravotnické, že si nějakou tu námahu zadarmo mohou dovolit. Některé činnosti jsou k smíchu a jde spíš o zabití volného času. Dobrovolnické pletí lánů zelí je ale natolik i o bolavých zádech, že nezbývá než smeknout.

V jednom z předešlých povídání jsem se zmínil o dilematu, které přinesl rychlý hospodářský rozvoj do poklidného života tradicionalistické japonské společnosti. Dobrovolnické hnutí se ale dá považovat za kladný produkt této kombinace. Především ve starších lidech je dosud zakořeněno nutkání ke společné práci, bez které by osada uprostřed hor nemohla přežít upracované léto ani zimní odtržení od světa. Díky nevídaně rychlému rozvoji dosud existují lidé, kteří si nezvykli na pohodlí městského života natolik, aby přestali vnímat problémy sousedů. Ať takovéto neekonomické, socialismem zavánějící chování připadá mladým, městem vychovaným lidem sebevíce nelogické, k hladkému fungování lidské společnosti přispívá nepřehlédnutelným dílem.

Výlet do historie

Dva dny se do Japonska hrnul chladnější a průzračnější vzduch ze Sibiře, tak jsem si ráno přivstal a po delší době se vydal do svého oblíbeného údolí s terasovitými políčky. Na celý výlet jsem měl asi dvě hodiny od východu slunce do sedmi, kdy vzhledem k suchému počasí startovaly kombajny. Nicméně jsem stačil objevit pole lotosů, které zdejší pěstují v zaplavených políčkách jako alternativu k rýži, pokochat se východem slunce nad mozaikou rýžových polí v různém stadiu zrání a především se seznámit s méně pokročilým a více fyzicky náročným způsobem sklizně.

Především se na malých políčkách nevyplatí kombajn. Proto se ani nevysouší, ba právě naopak, nechávají se pěkně plná vody až do konce. Když se přiblíží doba sklizně, na okraji polí či u domu se vytvoří soustava bidel, na kterých budou snopy rýže schnout a dozrávat. Bidla jsou většinou bambusová, vodorovně připevněná na stromy s osekanými spodními větvemi. Takové stromy tvoří nezaměnitelnou scenérii tradičnějších japonských osad.

Do pole se posléze vyjede s lodičkou a ozubeným srpem nebo traktůrkem na sekání. Posekaná rýže se skládá do lodičky a vytahuje buď přímo na bidla, nebo jen na hrázku, odkud je dále převážena. Takhle to zní celkem jednoduše, z pohledu zhýčkaného kombajnisty je to ale slušně namáhavá práce. Nikdo ji navíc nedělá jako hlavní zaměstnání. Políčka jsou dědictvím, které minulé generace vydupaly z ničeho, takže z úcty k nim je třeba trochu toho času a úsilí obětovat. Jak ovšem dopadnou krásné terasy za deset let, je ve hvězdách.

Po celém Japonsku se ozývají hlasy o nutnosti zachovat tvář tradičního japonského venkova pro příští generace, ministerstvo kultury vyhlašuje sto nejkrásnějších terasovitých polí, vznikají spolky na jejich záchranu, dokonce, stejně jako v Čechách lze adoptovat zvíře v ZOO, tady je možné adoptovat pole. Dělá se toho dost, je však otázkou, zda takovéto ekonomicky neuchopitelné aktivity přežijí současný propad japonského hospodářství.

Naháčky

Stejně jako Čechy mají ocúny, i v Japonsku rozkvétají na podzim zvláštní květiny. Pokud z perspektivy svých pěti let (strávených v Japonsku) mohu soudit, dělají čest svému jménu. Nikoli latinskému, jež zní Lycoris tuberosus, ale japonskému. Říká se jim totiž higanbana, což znamená květina týdne rovnodenosti. Jejich šiky vyráží a rozkvétají velice přesně v týdnu okolo podzimní rovnodenosti.

Ve srovnání s ocúny jsou mnohem větší, třicet až čtyřicet centimetrů vysoké, a honosnější. Spíše než naháčky připomínají královnu ve večerní róbě. Před příchodem bílé zimy si jejich rtěnkou zdobí podzimní krajina povadlé, létem vyprahlé rty. To v místech, kde vyrážejí v hustých řadách na hrázkách sklizených rýžových políček. Jinde, třeba v Itakuře, zase dělají společnost vlahým náhrobním kamenům, takže jsou považovány za posly dávno zemřelých předků.

Cibule, ukryté pod zemí, jsou jedovaté a proto využívané v tradiční medicíně. Na začátku zimy z nich vyrážejí dlouhé listy, které ze slábnoucího sluníčka čerpají novou sílu, aby i příští rovnodenost byla přivítána s pompou a ve vší parádě.

Králík na Měsíci

Povídání o Měsíci jsem si neprozřetelně, stržen nadšením Japonců, vyplýtval v červnu. Protože ale právě v době úplňku se k japonským břehům blížil silný tajfun číslo 26, možná je to dobře. Letos rozhodně žádná slavnost hledění na Měsíc neskončila k úplné spokojenosti zúčastněných. Měsíc se očekávajícím davům ukazoval pouze mezerami v pomalu plujících těžkých mracích a kromě zklamání navíc přispěl k ničivým účinkům tajfunu extrémně vysokým přílivem. Čas ušetřený na focení bílého kolečka jsem věnoval mimo jiné studiu již vzpomínaného vztahu králíka a Měsíce.

Jako v mnoha jiných případech, i spojení králíka a Měsíce je založeno na myšlenkách importovaných do Japonska z Číny. Tam věřili, že na Měsíci žije nestárnoucí a nesmrtelný králík a ropucha. Ropucha se ale při ústním podání jaksi vytratila, takže v japonské tradici se králík ocitl samotný. Že na měsíční pláni stlouká rýžové bochánky moči je už zcela výmysl Japonců, podepřený pouze o homonymitu slovního spojení „tlouct moči“ a „hledět na Měsíc“. Obojí se řekne „moči-cki“. Žádný hlubší smysl králíkovo konání zdá se nemá.

Králík se ale vyskytuje již v nejstarší knize japonských pověstí „Kodžiki“. Podle jedné z nich zlí bratři hodného a dobromyslného Pána země, kteří usilovali o nadvládu nad zemí, chytili králíka, stáhli ho z kůže a aby trápení nebylo dost, ještě jej hodili do slaného moře. Svému bratru, který králíka vytáhl z vody, ošetřil léčivými bylinkami a tak zkazil zvrácenou podívanou se chtěli pomstít, ale pomsta se díky králíkovi obrátila proti nim a dobro zvítězilo. S touto pověstí možná souvisí i konání slavnosti Niiname-sai. Podle starého kalendáře totiž tato slavnost, při které na znamení díků obětuje sám císař bohům nově vypěstovanou rýži, připadala na den králíka uprostřed listopadu. To ale opět předbíhám, podrobnější povídání si nechám na listopadovou stránku.