K těmto mám obzvlášť blízko, protože v Šizuoce jsem s lakováním začínal. Hlavní charakteristikou šizuockých laků je to, že nemají nijak dlouhou a ustálenou tradici. Nejen lakové řemeslo totiž v Šizuoce začalo zapouštět kořeny v letech 1622 – 1644, kdy se na pozvání šóguna sjeli řemeslníci z celé země, aby vytvořili svatyni Sen-gen-džindža, komplet ozdobenou lakem. Zachovala se dodnes i přes několik požárů a pestrostí připomíná proslulé chrámy v Nikkó. Mnozí přivandrovalí nuši se poté v Šizuoce usadili a stali se zakladateli tradice šizuockých laků. Píšu tradice, ale v Japonsku se řadí mezi kawari-nuri, nové laky.
Nejznámější je způsob Kongó-išime-nuri, který využívá písek z městem protékající řeky Abe. Díky němu vzniká zcela náhodný vzor, podobný Cugaru-nuri. Vymyslel ho pan Toba, u jehož syna jsem prošel základním zasvěcením do lakového řemesla. Druhou specialitou šizuockých laků je Sango-nuri. Vzniká tak, že červená vrstva naka-nuri se ještě před uschnutím rozbrázdí plátěným smotkem a po zaschnutí se nerovnosti vyrovnají ki-dži-roiro uruši. Do té se ještě může přidat hliníkový prach, čímž vznikne povrch podobný krovkám brouka sango. Protože šizuocké laky mají moderní design, v období Taišó a Šówa se hojně vyvážely do zámoří.
Do světa uruši šizuocká prefektura dodávala také nenahraditelné suruga-sumi, dřevěné uhlí používané při broušení. Jeho produkce však postupně upadá, jelikož jej nahrazují levnější a pro broušení vhodnější, protože homogenní, umělé brusné kameny, hrubosti řádově 2 – 3 tisíc.
V našem e-shopu nabízíme též jeden výrobek ze Šizuoky – nerezové kalíšky lakované znovuobjevenou technikou kongó-ishime-nuri. Podívejte se na ně a případně si je i kupte zde.