Také vás při prohlídce téměř každého hradu a zámku pronásledují úvahy o tom, z čeho vlastně jsou vyrobeny černočerné, lesklé a zlatem zdobené orientální skříňky? Vytvořit ručně tak rovný a zrcadlově lesklý povrch se může našinci zdát nemožné a krásné výrobky mohou být považovány za podvrhy z umělé hmoty. Pokud by se jednalo o výrobky současné, mohla by to být alespoň z části pravda. Protože jsou ale tyto historické předměty prokazatelně vyrobeny v 18. století či ještě dříve, jedná se skutečně o ruční práci, do Evropy většinou dovezenou jako ze Země vycházejícího slunce. Uvažovali jste někdy o tom, jak a z čeho se taková krása vyrábí?
Východoasijské lakové umění vzniklo v Číně, údajně u národa Yi v Sečuánu. Umělci zde dodnes produkují černo-červeno-žlutě zdobené lakované výrobky. Z jihozápadního Sečuánu, kde nezkrotný národ Yi dnes řídí svoji autonomní oblast, postupovalo použití východoasijského laku po proudu Veliké řeky Jang-‘c-ťiang směrem k pobřeží, až se rozšířilo nejen po celé Číně, ale i do Thajska, Laosu a Japonska.
Všude se ho chopili více či méně originálním způsobem, odpovídajícím národnímu charakteru. Nejlépe to lze ilustrovat na srovnání čínských a japonských výrobků. Čínská kultura vtiskává lakovaným předmětům svou představu o kráse pomocí ostrého nože, kterým se do několikavrstevného nánosu laku vyřezávají hluboké a složité reliéfy. V jemné kultuře Japonska se naopak neupravovaná či do zrcadlového lesku vybroušená laková plocha pouze dozdobuje několika tahy štětce a trochou zlata či perleti. I proto se snad pro označení lakových výrobků, jako uznání schopností japonských řemeslníků, vžil v Evropě termín „japan“, ač kolébkou tohoto řemesla je Čína.
Uruši
V Japonsku se lak nazývá uruši, což je zkomolenina přídavného jména, označujícího vlhký lesk, který si vrstva uruši zachovává i po vytvrdnutí. Je to míza škumpy lakodárné (Rhus verniciflua), jejíž příbuznou, škumpu orobincovou (Rhus hirta), s typickými tmavě červenými šišticemi lze potkat i na předzahrádkách českých vesnic. Stejně jako listy škumpy orobincové i listy škumpy lakodárné se na podzim nádherně barví do mnoha odstínů červené a žluté. V japonských horách se ovšem, až na výjimky, její krásou již kochat nelze, neboť v období modernizace Japonska, ve druhé polovině 19. století, byly sady uruši nahrazovány alejemi moruší, které poskytovaly potravu strategickému domácímu zvířeti – housenkám bource morušového. Další ránu uruši zasadila pro Japonce typická opatrnost, která velela vyplenit v horách i na polích vše jen trochu nebezpečné. Tak padlo za oběť mačetám a ostrým srpům mnoho divoce rostoucích škump, jejichž míza svou alkalickou povahou způsobuje bouřlivou alergickou reakci. V důsledku takto radikálních zásahů pokrývá dnes produkce vysoce kvalitní japonské uruši pouze asi 3 % domácí poptávky a zbytek se musí dovážet z Číny.
Ve starověké Číně se naopak alergenních účinků uruši využívalo v boji. Vojáci si mízou natírali obličeje a zaháněli nepřátele svými opuchlými tvářemi, které byly k nerozeznání od obličejů malomocných. Citlivé oblasti kůže při kontaktu s mízou zčervenají, napuchnou, svědí a objevují se na nich hluboké krvavé praskliny, které se velice dlouho hojí. Příznaky se mohou u citlivých jedinců projevit i při kontaktu s nedostatečně zaschlým lakovaným výrobkem, případně i při pouhém průchodu okolo místa, kde se uruši zpracovává. Do kategorie bájí ovšem pravděpodobně spadá v Japonsku obecně rozšířená pověst o lidech, kteří se osypou při pouhé zmínce o uruši.
Dále má uruši pouze klady. Jako jedna z mála přírodních nátěrových hmot se mísí s vodou, organickými rozpouštědly i oleji a po zatvrdnutí je tak odolná chemickým sloučeninám, že japonská armáda s ní dokonce během války plánovala vymazávat sudy s vysoce agresivními bojovými chemikáliemi. Uruši se nedokáže vyrovnat pouze s působením ultrafialového záření, které na ni působí destruktivně – nejprve snižuje lesk a posléze destruuje celou polymerní strukturu. Pokud tedy vlastníte lakované předměty, chraňte je před dlouhodobým působením slunečních paprsků.
Uruši je jedinečnou nátěrovou hmotou i z hlediska chemického složení a mechanizmu tuhnutí. Uruši prodávaná pro přímé použití je čistá míza, pouze zbavená přebytečné vody. Tvoří ji vodní koloidní roztok, ze 60 % tvořený látkou zvanou urušiol. Urušiol je uhlovodík s chemickým vzorcem C21H32O2, který je odpovědný za výslednou polymerní strukturu. Do té jej spojuje lakáza, specifický enzym, který kyslíkem získaným ze vzdušné vlhkosti katalyzuje oxidačně polymerační reakci. Proto se o uruši nedá říci, že schne. Ostatně při optimálních podmínkách, které jsou definovány 25℃ a 70 % vlhkostí, se o nějakém schnutí dá hovořit pouze těžko. Dále se uruši skládá z vody a příměsí, tvořených nečistotami a pryžemi, jejichž vliv na průběh polymerace je sice prokázaný, ale mechanizmus dosud neznámý. Složení uruši a chemický průběh tuhnutí publikoval teprve v roce 1895 japonský vědec Hikorokuró Jošida. Jeho poznatky se Japoncům hodily v polovině dvacátého století, kdy Čína z politických důvodů přerušila dodávky a japonským řemeslníkům hrozil nedostatek této strategické suroviny. Vědci začali hledat materiál, který by uruši nahradil, a ve slupkách oříšků kešu našli sloučeninu, lišící se od urušiolu pouze strukturním uspořádáním. Nově objevená přírodní látka nedosahuje lesku uruši, protože ale nezpůsobuje alergickou reakci, je pod názvem „cashew“ oblíbena mezi domácími kutily a rybáři, kteří jí natírají splávky.
K výčtu vlastností uruši je nutné připojit také zmínku o jejích baktericidních účincích, které jsou nezanedbatelné pro obyvatele teplé a vlhké východní Asie, kde se jedlo a mnohde dosud jí ze dřevěných nádob dřevěnými jídelními hůlkami. Mimoděk nám o této schopnosti zanechali jedinečný důkazní materiál staří Číňané. V roce 168 př. n. l. v místě dnes zvaném Mawangdui u města Changsha v povodí řeky Jang-‘c-tiang pohřbili svoji šlechtičnu do mohutné třívrstvé rakve, jejíž každá stěna byla dokonale pokryta uruši a vyzdobena nádhernými abstraktními obrazy. Když byla v sedmdesátých letech 20. století hrobka objevena a otevřena, tělo zámožné paní včetně vnitřních orgánů bylo uchováno téměř netknuté. Ve vnitřním prostoru rakví se totiž díky působení uruši nenacházely žádné choroboplodné zárodky. V Japonsku pravděpodobně ze stejného důvodu konzumovali uruši zaživa se mumifikující mnichové, kteří si tak postupně balzamovali vnitřnosti.
Co se natírá
Uruši se nejčastěji nanáší na dřevo, což je bohužel i nejčastější příčinou potíží hrdých majitelů japonských originálních výrobků. Dřevo totiž ve vlhkých podmínkách japonských ostrovů nevysychá tak dobře jako v Evropě, a protože je laková vrstva částečně prostupná pro molekuly vody, dřevěné jádro se postupem času sesychá a lak se krabatí, praská či odlupuje. Tyto probémy ovšem nelze přičítat uruši samotné. Ta, pokud je natřena na dostatečně vyschlý materiál, přežije všechno. Pro zachování lesku je nicméně dobré předměty jí natřené alespoň občas používat. Jemnými každodenními dotyky dochází k neustálému dolešťování jejího živého povrchu a voda při omývání průběžně dodává potřebnou vlhkost nejen vnitřnímu jádru, ale i vrstvě uruši samotné. Vyleštěný povrch totiž vděčí za svůj navlhle teplý zevnějšek právě nepatrnému množství vody obsažené v pórech lakové vrstvy. Vedle masivního dřeva se uruši samozřejmě nanáší i na bambus a výrobky z něj pletené, jejichž pravidelná struktura, zvýrazněná několika různobarevnými zbroušenými vrstvami již nevyžaduje žádné další zdobení.
Na vlhkost méně citlivé jsou měkčí materiály, jako je tkanina, papír či kůže, které se několikanásobnou aplikací uruši zpevní do požadovaného tvaru a posléze mohou sloužit jako jádro pro lakování. V době příchodu buddhizmu do Japonska se tak z útržků látky napuštěných uruši vytvářely „laminátové“ sochy prapůvodních buddhů, kteří například v narských chrámech stojí dodnes. Podobně je vytvořen i podle mne nejkrásnější veliký Buddha Japonska v Gifu. Je slepen z listů papíru popsaných sútrami. Z Indie se do Japonska dostala technika zdobení kůže zvaná inden, jejíž mistři se soustřeďují v okolí města Kófu. Na jemně vydělanou jelenici se při ní pomocí špachtle a jemně vyřezávané šablony aplikuje kašovitá směs uruši a dalších tajených přísad. Po zaschnutí je povrch kůže hustě poset ornamentem titěrných kapek pevně přischlé uruši, která kůži chrání proti oděru. Výrobky z takto upravené kůže byly oblíbeny mezi samuraji pro použití na méně namáhaných částech zbroje. Dnes se dá v Japonsku koupit celá řada výrobků inden od pouzder na vizitky, brýle, peněženky, kabelky, až po pomůcky pro bojové sporty.
Uruši se kdysi v Číně aplikovala i na hrubě pálenou keramiku, dodneška se však používá pro opravování drahých keramických předmětů technikou kin-cukuroi, která nejenže umožní déle používat oblíbenou misku či šálek, ale přiznání praskliny pozlaceným „svarem“ dodá navíc nádobě zcela nový estetický rozměr, charakteristický pro japonskou estetickou kategorii „sabi“ – stopu času.
Kromě dnes často používaného materiálu pro jádra lakovaných předmětů, jakým jsou umělé hmoty a epoxidy, je možné aplikovat uruši i na kov, tedy na meče či plíšky a další součásti japonské zbroje. Samotná uruši ovšem na kovu nedrží, je nutné ji po zaschnutí upevnit vypálením za teploty kolem 150℃.
S čím se pracuje
Kromě krásy hotových výrobků mne uruši oslovila také dobře zachovanými a dosud v praxi užívanými způsoby lakování a následné úpravy, které dodnes pracují s přírodními materiály. Pro roztírání a mísení uruši se používají dřevěné stěrky, k broušení se podle jemnosti používají přírodní brusné kameny či suché stonky přesličky, leští se například práškem z páleného a rozdrceného parůžku jelínka siky, k mytí nástrojů se používá řepkový olej či terpentýn, uruši se dodává v nádobách z papíru a tak dále. Nejkrásnějším a nejpodivuhodnějším nástrojem je ale kake – štětec, kterým se uruši natírá.
Kake je na první pohled všelijak od uruši pokapaná a rukou nušiho stokrát ohmataná podlouhlá destička, z níž na jedné straně vykukuje hustý zástup tuhých chlupů. Zasvěcenec ví, že tento zvláštní tvar se vyvinul za účelem rovnoměrného rozetření uruši na velké rovné plochy a chlupy nejsou jen tak ledajaké – jsou to lidské vlasy. V současnosti se do Japonska, kde žije poslední pokračovatel rodu, tradičně vyrábějícího tyto důmyslné štětce, dováží vlasy žen z Číny, kde dosud nezapustila kořeny podivná móda barvení a natáčení nádherných asijských vlasů. Kake však není podivuhodná pouze původem svého vlasu. Jedná se navíc o štětec „ořezávací“. Vlasy totiž procházejí celou délkou rukojeti, a když se konečky používáním unaví, jednoduše se oříznou a podobně jako se ořezává tužka se obnaží dosud nepoužívaná část. Kake se tak postupně zkracuje.
Jiný štětec, používaný pro malování zmíněných jemných zdobicích tahů, má historii a především budoucnost ještě pohnutější. Podobá se sice štětcům, jak je známe, má ale pouze asi 15 chlupů, vytržených z kožíšku potkana. Potkanů je ovšem v japonských městech dost a může se zdát divné, že je výroba štětců a potažmo i výroba lakových výrobků zdobených pomocí těchto štětců ohrožena. Problém je v tom, že dnešní potkani žijící ve městech si odírají kožíšky o beton kanalizačních trubek a na jejich zádech se nenajde ani těch deset ideálních chlupů, kterými se kdysi pyšnili jejich v močálech žijící předchůdci.
Dvě truhly
Na závěr bych rád představil dvě truhly, které na mne dosud z lakových děl spatřených na vlastní oči zapůsobily nejvíce. Klene se mezi nimi sice časová propast více než 2000 let, jsou však propojeny uzoučkou stužkou urušiové kultury, která překlenula hlubiny východočínského moře a propojila roviny dnešní čínské provincie Hunan na středním toku řeky Jang-‘c-ťiang s ostrovním Japonskem.
První truhla je již jednou vzpomínaná rakev Xin Zhui, markýzy z Dai, dnes ve světě známá spíše jako „tělo z Mawangdui“. Truhla je prostřední z celkového počtu tří, které po dvě tisciletí tělo chránily. Zevnitř je natřena rudou uruši obarvenou vermilionem. Vnějšek rakve je pestřejší a pro mne představuje vrchol veškerého lakového umění, které v Říši středu vzniklo. Bez urážky k dalším spoustám výrobků, které jsem měl v Číně možnost vidět, se jedná o skutečně dech beroucí podívanou. Hlavním motivem jsou všelijak pokroucené mraky, namalované s ohromným smyslem pro detail a dynamiku, do pravděpodobně dosud nezaschlé černé výplně obdélníků na stěnách truhly. Mezi mraky můžeme pozorovat více než 110 epizod z bájné doby bohů, kteří museli čerstvě vzniklou Zemi nejprve ovládnout. V neuvěřitelně živých barvách můžeme například pozorovat, jak si Nesmrtelný podmaňuje leoparda či loví hada.
Druhá truhla vznikla v roce 1937 v Japonsku rukou mistra Daidžó Rokkaku. Je zdobená mnoha různými metodami, především ale do zrcadlové roviny vyleštěným základním souvrstvím. Na něj jsou aplikovány různé techniky, jmenovitě posypy z prášku ze zaschlé uruši, zlatého a stříbrného prášku, vykládání perletí a kovovými plíšky i obrazy namalované uruši obarvenou minerálními barvivy.
Někoho snad tato truhla zaujme dynamičností scény s letícím konipasem a listy javoru, já se naopak obdivuji především mistrovsky zachycené statické podstatě vodopádu, kterou si málokdo uvědomuje. Vodopád totiž není padající voda, ale skála. Voda, stejně jako titěrné úlomky vaječných skořápek na skříňce, vodopád netvoří, jen jej zviditelňuje v jednolité mase kamene – hluboké tmě uruši.