Myslím, že je na čase říct něco o chemickém složení uruši. Vlevo vidíte chemický vzorec urušiolu, nejdůležitější součásti směsi, která zajišťuje proces tuhnutí. Další složky jsou ovšem neméně důležité. Tuhnutí totiž způsobuje oxidační polymerace urušiolu, kterou katalyzuje lakáza, dodávající kyslík z vody obsažené ve vzduchu. Nezbytnou podmínkou je tedy cca 70-85% vzdušná vlhkost. Mezery v síti polymerovaného urušiolu vyplňují přítomné gumy. Tuhnutí nejlépe probíhá při teplotě 25°C, doba tvrdnutí závisí na tloušťce vrstvy, ale průměrně je to 5-6 hodin v ideálních podmínkách. Při zahřátí nad 80°C se lakáza zničí, takže uruši schopnost tuhnout ztrácí. Polymeraci je nutné katalyzovat zahřátím na cca 160°C. Tak se s uruši pracuje ve Vietnamu či při takzvaném připékání, kdy se uruši nanesená na kov vystavuje této teplotě po dobu 6 hodin. Tak se zdobí třeba japonské meče.

Z fyzikálních vlastností vyniká uruši zejména homogenitou, přilnavostí, leskem, a mísitelností s jinými materiály. Tekutá surová uruši (ki-uruši) má barvu kávy s mlékem, ale na vzduchu se rychle zbarvuje do červeno-hněda. Po zatvrdnutí je odolná proti vlhkosti, kyselinám, zásadám, ředidlům a nevodí elektrický proud.

Za hlavní nevýhodu lze považovat nevhodnost pro strojové zpracování a nemožnost dosáhnout čistě bílé barvy. Výjimečných vlastností si všimli vojenští páni v Japonsku ze druhé světové války a nebýt konce války, byla by se uruši podruhé zapsala do dějin vojenství. Pro její odolnost vůči agresivním chemikáliím se ji chystali zneužít na úpravu vnitřních stěn sudů s bojovými plyny. Umělé nátěrové hmoty podléhaly příliš rychle.

Džóban

Pracovní plocha nušiho. Je to prkno z tvrdého dřeva, na kterém si nuši připravuje uruši pro natírání. Můj jednoduchý džóban vidíte na obrázku společně s nářadím. Kdysi, když nuši cestovali po Japonsku jako u nás dráteníci, džóbanem jim bylo víko krabice s náčiním. Neustále opakovaným používáním se z něj stává asi nejdůkladněji natřený předmět.

Asi nejzvláštnějším nástrojem, spojeným s uruši, je hake. Je vyrobena z lidských vlasů a to ne ledajakých. Základním požadavkem je, aby vlasy byly rovné a zdravé. V Japonsku se dnes vhodné vlasy najdou jen stěží, protože Japonky téměř bez vyjímky alespoň jednou za život zkusí změnit vizáž trvalou nebo obarvením. V současné době se vlasy dovážejí z Číny, ale za pár let je možné, že v důsledku růstu životního standardu, se bude muset hledat jiná oblast. Jsou ale i další omezení. Například vlasy nesmí být moc jemné, aby hustou uruši roztíraly rovnoměrně. Proto se nehodí jemné vlasy Evropanů. Také stáří a překvapivě i povolání hraje svou roli. Když ještě bylo v Japonsku z čeho vybírat, nejžádanější byly vlasy žen rybářů středního věku, které měly vlasy vyrudlé sluncem a ošlehané větrem, takže o něco jemnější, než ostatní. Od té doby se nejkvalitnější vlasy označují jako červené (aka-ke).

Vlasy se při výrobě hake nejprve myjí, češou a slepují do jakéhosi prkénka pomocí směsi uruši a klihu. Nechají se zaschnout a posléze se na ně přilepí tenká kryptomeriová prkénka.

Po zaschnutí je nutno hake ořezat jako tužku a tím odkrýt potřebnou délku vlasu. Ta se kdysi řídila roční dobou, ve které se hake měla používat. Uruši je totiž v chladu tužší, hůř se roztírá a je tedy třeba použít tvrdší štětec, naopak v létě je uruši řidší a tvrdý štětec by zanechával stopy, takzvané hake-no-me. Dnes je k dispozici kvalitní vytápění a zkušený nuši, či specializovaný řemeslník, je schopný namíchat tu správnou konzistenci kdykoli, proto už tvar hake na ročním období nezávisí. Ořezávání hake vzniklo nejen jako důsledek výrobního postupu, ale je způsobeno opět především vlastnostmi uruši. Uruši se totiž těžko odstraňuje, a i přes pečlové mytí, vždy v hake trochu zůstane. Ty zbytky tvrdnou a postupně ji zanesou. Kromě toho vlas se také postupně opotřebovává. Když už je hake nepoužitelná, přijde ke slovu opět nůž a hoblík, kterými se vyčnívající část vlasů odřízne a obnaží další, mezi prkénky rukojeti dosud chráné pokračování vlasů. Takhle se hake používá až do konce, stejně jako dřevěná tužka. Existují dražší hake-hontóši, které mají vlasy po celé délce, a hantóši, u nichž vlasy končí v polovině. Dále se hake dělí podle šířky a samozřejmě kvality. Čím svrchnější vrstva, tím kvalitnější hake by se měla použít. Na nejspodnější vrstvy, natírané na dřevo, a na speciální efekty (využití hake-no-me) se používají dokonce hake z koňské hřívy.

V Japonsku je výroba hake „beztvarým“ kulturním dědictvím, které se předává z generace na generaci. Nebo také nepředává a postupně se stává vzácností.

Já si hake nakoupil u snad nejvěhlasnějšího výrobce v celém Japonsku, pana Hirošigeho. To že nakupuji u zavedené firmy jsem se ovšem dozvěděl až posléze, protože nákup proběhl přes internet. Při nákupu je možné utratit několik desítek i stovek tisíc jenů, já se ale spokojil s levnějšími, které na mé patlání bohatě stačí. Pan Hirošige prodává i za podstatně nižší cenu, pokud se mu jeho výroby nezdají být dost dobré.

Na začátku období Heian vládl císař Montoku (850-858 n.l.), který měl syna jménem Koretaka Šinnó (844-897 n.l.), považovaného za praotce řemeslníků vyrábějících kidži. Ten těžce nesl, že postupy lakování dosud nejsou dokonalé a proto se jal meditovat v chrámu Hórin-dži (nazývaném i Uruši-dera) v kjótské Arašijamě. Po nějaké době se 13. listopadu zjevil boddhisatwa Kokúzó a předal mu tajemství použití uruši, které mladík potom rozšířil po celém Japonsku. Podle jména boddhisattvy prý vznikl i název vrstvy kokuso. Dnes je tedy 13. listopad dnem uruši.

Šťastný princ prý prohlásil, že dokud bude prosperovat chrám Hórin-dži, stejnému rozvoji se bude těšit i řemeslo lakýrnické. Naopak pokud dojde k jeho úpadku, stejný osud čeká i lakování.

Bohužel jsem se do zmíněného chrámu v Kjótu zatím nedostal, dokonce na informacích vůbec nevěděli, že má nějaké spojení s uruši. Je spíše znám svými slavnostmi „třináctky“, kdy se chodí poklonit třináctiletí výrostci. Tamní bůh funguje jako ochránce řemeslníků vůbec a asi nejzajímavější stavbou je Den-den-dó, chrám na uctění všeho, co se týká elektřiny. Proto mu tučné dary dodávají všechny společnosti vyrábějící elektronické zařízení a chrám prosperuje. Jestli to má na svědomí schopnost mnichů odhadnout směr vývoje budoucího světa, či jen jejich pohotová reakce na nástup nových technologií zatím nevím.