Uruši se nejčastěji natírá na dřevěný základ zvaný ki-dži. Ten se dále dělí podle druhu použitého dřeva na výrobky z cypřišku, zelkovy, jírovce, buku atd. Použité dřevo je v případě černého neprůhledného laku obtížné poznat, existuje ale i uruši průhledná (cuki-uruši), která se používá hlavně na tvrdé dřevo s výraznou strukturou, například zelkovu.

Dále se ki-dži dělí podle způsobu zpracování. Známe tedy

1. hiki-mono, vytáčené na soustruhu s jednostranným upevněním (rokuro). To se dále dělí na

• tate-biki - osa rotace na soustruhu rovnoběžná s osou původního kmene. Používá se většinou na menší misky.
  
• yoko-biki – osa rotace na soustruhu kolmá na osu původního kmene. Nevýhodou je nebezpečí zkroucení výrobku.
  

2. saši-mono, sestavované z rovných, tenkých prken. V Evropě asi nejlépe známé jako krabičky na psací potřeby (suzuri-bako).

3. mage-mono – krabičky a tácy z tence naštípaného, za tepla ohýbaného dřeva. Konce se upevňují sakurovou kůrou.

4. kuri-mono, výrobky vyřezávané ze silnějšího prkna.

5. maki-mono, většinou krabičky a tácy z tenkých dřevěných proužků, těsně namotaných na sebe a posléze promáčknutých do požadovaného tvaru. Podobně se dá vytvarovat i rulička lepicí pásky.

Kromě rostlého dřeva se používá papír (ši-tai), bambus (ran-tai), látka (kan-šicu), kůže (šippi, in-den), kov (kin-tai), keramika (dži-tai), dřevěné piliny zpevněné fenolovými pryskyřicemi a plasty.

Metoda kanšicu byla používána především v éře Nara, kdy v Japonsku kvetl buddhismus a s ním samozřejmě i uctívání buddhistických soch. Dlabaly se ze dřeva, tesaly do kamene, ale i modelovaly z uruši touto metodou. Je v zásadě shodná s laminováním s tím rozdílem, že se místo skleněné, používá konopná tkanina a místo epoxidu, uruši. Podle použité formy se rozeznává:

• dakkacu-kanšicu, kde forma je z hlíny, která se po utvrdnutí uruši vyláme a dřevěnými latěmi se vyztuží jen nejnutnější partie.
  
• mokušin-kanšicu, při které se ústřižky látky přikládají na zhruba otesanou dřevěnou sochu, která se posléze nevyndavá.
  

Úprava vytvořeného povrchu probíhá stejně jako u jiných výrobků, často je celá socha polepená zlatými plátky.

Podle mne nejhezčí takto vytvořené sochy jsou v chrámu San-gacu-dó v Narském parku. Je mezi nimi, mimo jiné, i pravzor všech siláků Ňyó, kteří se hrozivě mračí ze strážních budek každého většího chrámu.

Dnes se tato metoda používá například na modelování lehkých a ladných mis a táců, forma se tvaruje ze sádry.

Konečně jsem se dostal k největší a na světě ojedinělé chloubě japonského lakového řemesla. Pokud vím, je to snad jediný výrobní postup, který vypracovali Japonci zcela sami, aniž by se nechali inspirovat jinou kulturou. Jmenuje se makie a v překladu znamená sypané, doslovně rozseté, obrázky.

Technika makie se vyvinula v druhé polovině osmého století, v éře Nara z techniky makkin-ru. Při ní se vzor zvýrazňuje pouze jednoduše posypáním hrubým zlatým prachem. Na začátku éry Heian, s přestěhováním hlavního města do Kjóta se technika makie rozvinula a v období Kamakura se již objevují současné techniky, konkrétně togi-daši-makie a hira-makie. Druhé dva typy těsně následovaly v období Muromači.

Existuje několik variací, ale všechny jsou postaveny na základní vlastnosti uruši, kterou je silná přilnavost. Zkrátka uruši dobře lepí, a proto pro ni není problém přilepit na sebe i jemný zlatý, stříbrný, olověný či jiný kovový prach. Technika makie spočívá v nanesení barevné uruši do zamýšlených kontur budoucího obrázku a rovnoměrném poprášení kovovým práškem pomocí nástroje zvaného fun-zucu.

Barevná uruši se používá proto, že při malování černou uruši na černý podklad by mohlo dojít k omylu. Podkladová barva navíc mezi kulatými zrníčky občas prokoukne a černé šmouhy by kazily výsledný dojem. Za tímto účelem se uruši barví barvou bengala (mletý oxid železitý), která nejlépe podtrhuje barvu zlata.

Při opakovaném nanášení zrníček různých barev, velikostí a tvarů se dají vytvořit úplné obrazy. Jejich působivost a prostorovost se umocňuje leštěním jednotlivých plošek železným předmětem a jemnou brusnou pastou, tradičně připravovanou z rozemletého praženého parohu jelínka sika (cu-no-ko). Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že leštění titěrných plošek, jen minimálně vystupujících nad již hotový, a proto na poškrábání náchylný povrch, je z celého procesu nejobtížnější. Velice při něm záleží na kvalitě podkladových vrstev, protože při broušení se vyvíjí bodový tlak, který může podkladové vrstvy prohnout a celá práce přijde vniveč.

Vytváření makie je práce velice složitá, vyžadující nejen šikovnost, ale i mnohaletou praxi. Proto v Japonsku existují odborníci, specializující se výhradně na makie, kterým ostatní nuši zdobení svých výrobků zadávají.

Makie je proslavena především obec Wadžima, kde se touto technikou vyrábí nádherné, někdy až přezdobené obrazy na tácech, roztodivných krabičkách i miskách. Zdejší řemeslníci si zakládají hlavně na jemnosti tahů, pro jejichž nanesení využívají speciální tenounké štětce z pesíků potkanů. Potkanů žijících ve volné přírodě však ubývá a srst kolegů, žijících ve městech, je odřená od betonu. Pokud se za potkany nenajde rovnocená náhrada, za pár let už obrázky nebudou co bývaly.

Metoda makie se v zásadě dělí na čtyři druhy (diagramy):

• Hira-makie – vzor je namalován přímo na uwa-nuri vrstvu, posypán kovovým práškem a po zatvrdnutí vyleštěn. Vznikají ostré obrysy.
• Taka-makie – na místě zamýšlené ozdoby se nejprve nanese několik vrstev tzv. taka-age-uruši (hustá uruši smíchaná nejčastěji s uhelným prachem jako plnidlem, aby při nanesení relativně silné vrstvy nedošlo ke zkrabacení povrchu vlivem dřívějšího zatvrdnutí povrchu vůči spodní části). Na hotový reliéf se pokračuje technikou hira-makie.
• Togi-daši-makie - hira-makie se nanese na naka-nuri plochu a vše se překryje vrstvou uwa-nuri, která se po zatvrdnutí zbrousí do roviny a tak se obnaží obrázek. Je vhodná pro vytvoření nejasných obrysů.
  
• Šiši-ai-togi-daši-makie – kombinace taka- a togi-daši-makie. Touto technikou lze vytvářet reliéfní prvky pozvolna přecházející do roviny.