Typ úpravy povrchu, pojmenovaný podle japonské hrušky naši, jejíž slupku vzdáleně připomíná. Na lakových výrobcích je poměrně hojně používán především jako pozadí hlavního vzoru. Vzniká tak, že na již hladký povrch naka-nuri se dami-hake nanese ro-se-uruši. Povrch se nechá chvíli odpočinout, aby se ještě sám vyrovnal a pak se na něj fun-zucu rozsype zlatý prach, většinou s plochými zrníčky. Podle hustoty a rovnoměrnosti se rozlišuje několik typů naši-dži. Po zatvrdnutí se povrch opatrně přetře naši-dži-uruši silně rozředěnou terpentýnem pro upevnění zrnek a posléze se nanáší již neředěná naši-dži-uruši, která je průsvitná, takže zrníčka zlata skrz ni po vybroušení a vyleštění prosvítají. (Na obrázku je krabička, u níž je dno spodního dílu (nalevo) provedeno technikou našidži, zatímco horní část víka je ozdobena různými druhy makie.)
V zásadě obyčejný plochý štětec z chlupů kočky, králíka nebo japonského jezevce tanuki, používaný pro vytvoření rovného povrchu.
Ro-iro-uruši smíchaná s se-šime-uruši. Ro-iro-uruši je černá, hustá a dobře tvrdne i v tlustší vrstvě, zatímco se-šime-uruši je ki-uruši získaná z větví. Je sice méně kvalitní, ale dobře přilnavá, takže se používá jako lepidlo. Dnes se název se-šime-uruši používá i pro označení ki-uruši dovezené z Číny.
Typ zdobení, který spočívá v malování různě obarvenou šu-ai-uruši. (Obrázek vpravo je namalován na významné kultruní památce jménem Tamamuši-no-zuši. Je to skříňka ze 7. století (období Asuka), majetek chrámu Hó-rjú-dži v Naře. Tamamuši je druh krasce jehož krovky jsou použity na podstavci ve formě intarzie. Samotný obrázek symbolizuje odhození pozemského těla, které je posléze sežráno dole čekajícím tygrem.)
Šita-dži je souhrnné označení nejspodnějších vrstev, jejichž funkce je v zásadě dvojí. Především tvoří pevný základ následujících vrstev čisté uruši, které jsou bez řádného podkladu náchylné na promáčknutí. Z toho důvodu je struktura šita-dži podobná základním vrstvám zpevněných vozovek. Nejspodnější vrstvu tvoří uruši smíchaná s hrubým plnidlem (např. či-no-ko). 
Ta je dále překrytá vrstvami, u nichž se hrubost plnidel zmenšuje až k prášku z brusného kamene (to-no-ko). Následující vrstvy čisté uruši lze přirovnat k asfaltové polevě. Druhou důležitou funkcí šita-dži je vyrovnání letokruhů a zacpání pórů v nich. Uruši totiž do těchto pórů proniká snadněji než do okolního dřeva, takže není možné nanést rovnoměrnou vrstvu. Pokud se nejedná přímo o záměr autora, lze podle viditelných letokruhů poznat špatně odvedenou práci.
Nejmasivnější a tedy nejtvrdší je postup zvaný hon-kata-dži. Ten je pevný tak, že se o něj dají brousit nože. Jeho nevýhodou je však křehkost. Proto se na nádobí pro všední použití používá šibu-šita-dži. Existuje ještě mnoho jiných typů, které se liší jak použitými plnidly, tak i pojidly. Na Okinavě se například na šita-dži používá prasečí krev.
Další způsob zdobení urušiového povrchu je technika zvaná
raden, jednoduše řečeno vykládání perletí. Narozdíl od maki-e vznikla pravděpodobně v Číně a dnes se v Japonsku dělí na dva druhy. Jednomu se říká raden (obrázek vlevo) a vzniká tak, že se do již hotového povrchu vyřeže požadovaný tvar a do něj se vsadí 1 až 2 mm silná perleťová destička. Druhý, řekl bych elegantnější postup, se jmenuje ao-gai (obrázek vpravo) a spočívá v tom, že se destička z perleti, silná asi 0,07 mm přilepí na hotový naka-nuri a vše se překryje několika vrstvami uwa-nuri. Na počtu vrstev uwa-nuri závisí, jestli bude perleť z povrchu mírně vyčnívat nebo bude zarovnaná. Na závěr se dřevěným uhlím z perleti uwa-nuri odstraní.
Pravděpodobně dříve vznikla technika raden, protože ao-gai je velice náročná časově i technicky. Nejprve je třeba z mušle vybrousit tenounkou destičku, ze které se posléze vyřezává požadovaný tvar. Ten se na perleť nejprve namaluje tužkou a takto vzniklé obrysy se obtáhnou tenkou jehlou, která naruší povrch a ten se pak snadno podél těchto linek láme. Vzniklé hrany se musí následně ještě obrousit. Příležitostí k porušení zamýšleného tvaru je proto více než dost. Mistři ao-gai tak raději obětují několik drahých perleťových destiček, které poskládají na sebe a z takto vzniklého silnějšího prkénka pilkou vyříznou příslušný tvar. Zvyšují tím pravděpodobnost, že získají alespoň jeden povedený kousek, navíc získají rovnější hrany než při olamování, takže se již nemusejí trápit s broušením.
Mezi Japonci je na raden a ao-gai nejčastěji používaná mušle ao-gai s jemně přecházejícími perleťovými vrstvami, ale používá se i v Evropě dobře známá, pestrá perleť ušně (yakó-gai).
Kromě pěkného designu je tento postup zdobení urušiového povrchu zajímavý také původem svého názvu. Jeho kořeny lze vystopovat v Barmě, Malajsii, Thajsku a Indii, kde se technikou nazývanou v Japonsku kinma zdobí lakované výrobky pletené z bambusu.
Tyto tři oblasti spojuje záliba ve žvýkání betelových listů, které se v Barmě říká kinmaka. A právě suroviny potřebné pro ubalení smotku bývaly často uschovávány ve zdobené lakované nádobě. Když se do těchto končin dostali wakó, středověcí japonští piráti, ukořistili i tyto nádoby. Protože zřejmě nerozuměli jazyku okradených, účel, který ještě po japonsku zkomolili, se pro ně stal názvem techniky zdobení. V Japonsku se kinma ujala v éře Muromači a brzy si ji oblíbili i čajoví mistři jako techniku zdobení krabiček pro uchování čajových potřeb. Zmiňuje se o ní například i Sen no Rikjú ve svých Rikjú-ča-denki.
Tradičním motivem ornamentů vyvedených kinmou je kůň, takže se pro její zápis začala používat kombinace znaků zlato a kůň.
Nejvíce se touto technikou proslavili řemeslníci z prefektury Kagawa, především Zókoku Tamakadži (perioda Edo), který se zasloužil nejen o její zdokonalení, ale začal jako první používat znaky, které se pro její označení používají dodnes.
Technika zdobení kinma spočívá ve vyrytí tenkých rýh do silnější vrstvy černé uwa-nuri a jejich následném zaplnění barevnou uruši. Při použití více barev se rýhy pro další barvu ryjí vždy až po zatvrdnutí barvy předchozí. Závěrem se celý povrch vybrousí, čímž barva zůstává pouze v zarovnaných rýhách.
Počátkem dvacátého století se Joshin Isoi inspiroval technikou tisku a tradiční rýhy doplnil o bodové rytí, čímž získal možnost prostorové vyjádření. V roce 1952 byla kinma v Japonsku vyhlášena za duchovní kulturní památku. A v roce 1976 byla v rámci podpory tradičních řemesel za její významnou produkční oblast vyhlášena prefektura Kagawa.
V éře Meidži samurajové ztratili svůj statut a tím i zaměstnání. Protože ale zároveň měli dostatek majetku, často se ve volném čase věnovali umění. V prefektuře Kagawa žil takový samuraj jménem Taihei Goto. Věnoval se kaligrafii i čajovému obřadu, ale nejvíce se proslavil vynálezem nové a zároveň vysoce ceněné techniky lakování.
Jednou, když lakoval jakýsi podnos, zdála se mu šu-uruši příliš červená, tak ji přetřel ki-uruši a dohladka vyhladil. Později tuto techniku ještě zdokonalil, takže dnes se na červený povrch natírá tenká vrstva šu-uruši smíchané s černou uruši, která se ještě před zaschnutím rozbrázdí konečky prstů ve dvou na sebe kolmých směrech. Závěrečná úprava se provádí suki-uruši. Vzniklý povrch působí velice vznešeně a starobyle, používáním se doleští a barevný kontrast se ošoupáním ještě zvýší.
Goto-nuri se často zdobí nádobí pro čajový obřad a nízké japonské stoly.
Doslovně přeloženo znamená čin-kin potopené zlato. Do Japonska se dostalo přibližně v osmnáctém století a dnes jsou jím známé především prefektury Išikava a Kagava.
Výroba je velice podobná technice kinma, ovšem, jak název napovídá, pro zviditelnění vrypů se používají zlaté plátky nebo zlatý prach. Je to poměrně jednoduchá technika, která ale právě proto vyžaduje velikou zručnost při rytí vzoru. Dále se již pouze nanese tenká vrstva uruši, přebytečná se otře a do vrypů se zatlačí zlaté plátky či zlatý prach, který se posléze z nežádoucích míst odstraní hadříkem. Důležité je rovnoměrné nanesení tenké vrstvy uruši a šetrné zacházení se zlatem.
Jak jsem psal jinde, péče o hake je velice delikátní záležitost. Čistění olejem je náročné nejen časově, ale i prostorově. Džóban, používaný při natírání jako malířská paleta je zapatlaný, takže nezbývá než ho před čistěním hake umýt. Mezitím ale na hake tvrdne uruši! Mnoho nuši proto používá jubako. Je to vlastně krabička s prohnutým dnem. Hake se čistí v mělké části a použitý olej stéká do části hlubší, ze které se jednou za čas odstraní.
Jubako samozřejmě prodávají specializované obchody, cena je ovšem poměrně vysoká, takže jsem se ji rozhodl sestavit sám. Nejvíc práce dalo dno, které musí být tvrdé a rovné, aby nepoškozovalo vlas hake. Poprvé jsem proto zkusil udělat kompletní vrstvení od konopné látky, přes několik hrubostí sabi, až po závěrečnou úpravu bengara-uruši.
Výsledek práce prověří až léta používání. Prozatím můžu říct, že jubako značně ulehčuje práci.
V 17. a 18. století se japonské i čínské laky vyvážely do Evropy, kde byly oblíbeny především mezi šlechtou. Začaly se proto objevovat i napodobeniny z místních surovin, často ovšem zdobené evropskými motivy. Nejstarším dílem tohoto druhu je černě lakovaná deska se zlatými rytými linkami ze sbírek Kodaňského Rosenbergského paláce, vyrobená v roce 1616. Vzor je inspirován čínskými ornamenty.
V 18. století byly napodobeniny asijských laků na vrcholu popularity a kromě techniky kindei se rozvinulo i zdobení technikou makie. Výroba takto zdobených předmětů denní potřeby se soustředila především okolo francouzského rodu Martanů, podle nichž i dostaly jméno „Verni Martan“.
Asijské laky byly předmětem zájmu především ve Francii, a tak z francouzštiny pochází i název chinoiserie, označující výrobky lakované evropskými surovinami, zdobené asijskými motivy. Zde se také dosud uruši lakované výrobky nazývají „Japon“.
Díla s použitím skutečné, z Asie dovezené uruši vznikají ve 20. století téměř výhradně ve Francii. Nejznámějším umělcem, který pro vyjádření používal uruši z Asie je Švýcar Jean Dunand (1877-1942). Soustředil se ovšem nikoli na předměty denní potřeby, ale podobně jako vietnamští umělci vyráběl lakované desky.