Krása lakových výrobků spočívá z velké míry v dokonale rovném povrchu. Nerovnosti základního dřevěného povrchu, letokruhy a suky je nutné dokonale zarovnat a právě k tomu účelu se používá sabi. Je to směs jemné hlíny případně prachu z brusného kamene, vody a uruši. Hlína vhodná pro sabi se těží na několika místech v Japonsku a vyznačuje se obsahem železa. Asi nejznámější je hlína z Wadžimy, která se po vytěžení z tamního kopce tvaruje do bochánků, ty se vypálí, rozmělní a výsledný prach se ještě čistí na sítech. V oblasti Kiso zase jako surovina slouží jemný železitý jíl, který vynese prosakující dešťová voda z nitra jedné hory.
Vlastní tvroba sabi není příliš složitá, stačí prach přiměřeně navlhčit a smíchat s ki-uruši v poměru cca 2:1. Nejtěžší práce začíná až s nanášením vzniklé jílovité hmoty. Tu je třeba rozprostřít rovnoměrně po celém lakovaném povrchu za použití co nejmenšího počtu tahů dřevěnou špachtlí (hera). Čím více tahů, tím větší pravděpodobnost vzniku nerovností a rýh, které je posléze nutné složitě zbrušovat. Konečná úprava sabi-vrstvy ovšem nekončí jejím ztvrdnutím. Po utvrdnutí, které vzhledem k vodě smíchané s hlínou nemusí probíhat v žádné speciální prostoře, je nutné povrch vyhladit vlhkým brusným kamenem a přetřít ki-uruši nebo se-džime-uruši. Teprve poté je dosaženo dostatečně pevné podkladové vrstvy a lze začít s nanášením naka-nuri.
Sabi se nepoužívá pouze na základní úpravu povrchu. Lze ji obarvit a na již hotový výrobek jí kreslit reliéf (sabi-e), může sloužit také jako podklad pod taka-age-makie.
Nevýhodou sabi je křehkost a vyšší cena. Proto se v některých oblastech nahrazuje kaki-šitadži a v případě oprav větších nerovností se používá kokuso, což je směs uruši, škrobového těsta, jemných pilin a bavlněného prachu. Ta se sice v porovnání se sabi sesychá, ale i ve větší vrstvě je odolná proti nárazu. Propadlinky vzniklé sesycháním se následně zarovnávají sabi.
Aby výrobek byl dokonalý, není zapotřebí pouze zručnost v zacházení s hake. Velikou roli hraje i prostředí, ve kterém uruši tvrdne. Kromě teploty a vlhkosti je důležité ještě bezprašné prostředí a pravidelné otáčení výrobku, aby uruši před utvrdnutím nestekla na jednu stranu. Obě poslední podmínky jsou nutné především u techniky hana-nuri, jejíž povrch se po poslední vrstvě již nezbrušuje. Pro jednoduché, malé a jednotlivé výrobky stačí jako buro použít lepenkovou krabici vystlanou vlhkými novinami, otáčení se provádí ručně v intervalu asi dvaceti minut. Profesionálové si ale z důvodu efektivity práce nemůžou dovolit lakovat pouze jeden až dva kusy. Na to se nevyplatí investovat čas do zdlouhavého čistění hake, navíc poměr mezi uruši spotřebovanou na čistění a uruši nanesenou na výrobek je silně nevýhodný. Údajně je třeba od jednoho typu dělat kolem sta kusů. Ovšem ručně otáčet sto misek je práce dost zdlouhavá, s obrácením poslední v řadě by bylo třeba přejít hned zase na začátek. Proto vzniklo buro dřevěné, vybavené důmyslným mechanismem, který otáčení provádí sám.
Čím bylo poháněno a jak byla zajištěna pravidelnost otoček v dobách bez elektřiny nevím, dnes se prostě zapne spínač, nastaví interval a už to jede. Základní konstrukce ale zůstává stejná. Jedná se o velikou dřevěnou skříň s otáčivým rámem uvnitř. Do něj se zaklíní příčné lišty, do jejichž klínovitých spár (rybina) zase pasují patky držáků jednotlivých výrobků (na obrázku jeden, přibližně uprostřed). K držákům se výrobky přilepují tenkou vrstvou uruši. Po ukončení natírání se držáky odloupnou a stopy po nich zbrousí.
|
základní postup
|
typy
|
obměny
|
| makie | hira-makie
togidaši-makie taka-makie |
kaki-wari
cuke-gaki hari-gaki maki-bokaši šišiai-togi-daši-makie |
| dži-maki | hei-džin
i-kake-dži hira-me-dži |
|
| uruši-e | ||
| micu-da-e | ||
| ju-šoku | ||
| čó-šicu | ||
| cui-šu, cui-sai | ||
| só-kin, čin-kin | ||
| čó-moku-uruši-nuri | ||
| ten-šicu | ||
| kinma | ||
| raden | acu-gai-hó
usu-gai-hó maki-gai-hó oki-gai-hó wari-gai-hó ke-bori-hó |
|
| hei-dacu, hjó-mon | ||
| haku-e | ||
| cui-kin | ||
| zon-sé |
Hjó-mon je velice starý způsob zdobení laku, dovezený do Japonska zřejmě z Číny, kde se názývá hei-dacu. Již v době Heian byl doveden k dokonalosti a jeho kombinací s technikou maki-e vzniká tzv. kana-gai. O jeho oblíbenosti svědčí hojné zastoupení takto zdobených předmětů v narském Šó-só-inu, císařské pokladnici z tohoto období.
Základní princip je stejný jako u techniky raden, místo perleti jsou však používány tenké destičky z kovu. Nejčastější je zlato, stříbro, cín, později třeba i olovo. Postupem času byla tato technika doplněna o ke-bori, tedy doplnění vnitřních kontur vyrytím tenkých čar, zarovnaných nejčastěji černou uruši. Nejobtížnější na celém procesu je vyřezání příslušného tvaru z tenké destičky. Kov sice v porovnání s perletí není křehký, zato se ohýbá a je kujný. Proto se příslušný tvar vyřezává ze svazku několika destiček a nakonec se vybere ta nejpovedenější z prostředka.
Jako příklad jsem vybral „Jacuhaši-maki-e-suzuri-bako“, tedy krabičku na psací potřeby zdobenou maki-e se vzorem mostku zvaného jacuhaši, od Kórina Ogaty (2. polovina 17. století). Vzor je reflexí scény z „Ise-monogatari“. Prkna mostku jsou z olověných destiček, květy kosatců jsou vytvořeny technikou raden a listy technikou hira-maki-e. Krabička je vyhlášena za národní poklad a je majetkem Tokijského národního muzea.
Pestré obrázky na lakovaných předmětech jsou často provedené technikou micuda-e. Jedná se v zásadě o olejomalbu objevenou již ve staré Číně. Jako rozpouštědlo slouží olej ze semen pawlownie, smíchaný s oxidem olovnatým. Tato směs poskytuje podstatně širší škálu barev a jejich odstínů než barvy rozmíchávané v tmavé uruši. Barva je velice stálá a velice těžko se od uruši-e rozeznává. Dlouhé spory se například vedly o způsobu zdobení Tamamuši-no-zuši. Až analýza pomocí ultrafialových paprsků dala za pravdu zastáncům uruši-e.
Ukázka je z dílny okinawských umělců 18. až 19. století.
Haku-e, doslova obrázky z lístků, je technika zdobení lakovaného povrchu zlatými lístky. Ty se přilepují zředěnou uruši buď již předem vytvarované nebo se obrázek na povrch namaluje a celý překryje zlatem. Po zaschnutí se části zlatých lístků, které nejsou přilepeny k podkladu, jednoduše odrolí. Negativní obrázek lze vytvořit tak, že se na povrch nejprve arabskou gumou nebo klihem namaluje, přetře tenkou vrstvou uruši, vše se potáhne zlatými plátky a nechá zaschnout. Teplou vodou se klih posléze rozpustí a zlato zůstane pouze na místech klihem nepotřených.
Výrobou zlatých lístků je známé město Kanazawa v prefektuře Išikawa. Výroba probíhá ručně a je vyhlášena za nehmotné kulturní dědictví.
Jako příklad jsem vybral misku na polévku z dílny okinawských umělců. Její zdobnost odpovídá jižnímu temperamentu. Haku-e na hlavních japonských ostrovech je spíše jednodušší, typický je například motiv diamantu na hidehira-nuri.
Způsob zdobení, při kterém se na šita-dži maluje přírodními pigmenty rozmíchanými s klihem. Pro zpevnění se nakonec vše přetře vysychavým olejem. Ve srovnání s uruši-e jsou barvy mnohem živější.
Japonsko je výrobou ostrých nástrojů proslulé. Nejznámější jsou samozřejmě ďábelsky ostré meče, existuje ale i spousta dokonalých nožů pro všechny možné účely a profese. I nuši mají jeden, který se od samurajského meče tvarově příliš neliší. Bývá dlouhý kolem dvaceti centimetrů a jeho hlavní poslání spočívá, kromě občasného použití při ořezávání hake, v seřezávání dřevěné špachtle hera. Ta se musí směrem ke konci rovnoměrně zužovat, takže ideálem je jediný dlouhý tah nožem. Teprve ten, kdo si umí správně upravit špachtli, je považován za mistra lakového řemesla.
Fotografie pochází z dílny odborníka na broušení nástrojů. S lakováním začal jako samouk teprve před deseti lety a noži proto udělal dvojdílnou pochvu, která umožňuje pohodlné a bezpečné použití pouze části dlouhé čepele.
Na lakových výrobcích je cenný nejen krásný lesklý povrch, ale i jeho fyzikální vlastnosti, u jiných přírodních materiálů nevídané. Uruši se dá snadno natírat i na kov a po speciální úpravě (jaki-cuke) na něm výborně drží. Kromě ozdobné funkce pak působí i jako ochrana před korozí, o čemž svědčí mnoho nádherně dochovaných lakovaných středověkých brnění.
Jednotlivé plíšky, ze kterých je celé brnění poskládáno, byly natírány ki-uruši a po zaschnutí vystaveny po dobu asi 40 minut přímému ohni, v době přesnější techniky je třeba dodat, že pro dostatečné připečení je nutných asi 140 stupňů. Takto ošetřený první nátěr se již neodlupuje a může sloužit jako základ pro další ozdobné vrstvy.
Stejným způsobem se „připékají“ i lakové ozdoby na čepele japonských mečů a kovové destičky používané při technice hjó-mon je nutné z jedné strany takto ošetřit, aby posléze neodpadávaly.
| bakterie | po 1 hod | po 2 hod | po 4 hod | po 6 hod | po 24 hod | |
| Staphylococcus aureus | kontr |
11000
|
12000
|
19000
|
22000
|
24000
|
| uruši |
13000
|
8000
|
1700
|
0
|
0
|
|
| Escherichia coli | kontr |
1200
|
1600
|
780
|
1000
|
600
|
| uruši |
2600
|
300
|
120
|
16
|
0
|
|
| Salmonella enteritidis | kontr |
7000
|
7500
|
9000
|
6100
|
1100
|
| uruši |
3000
|
2300
|
310
|
40
|
0
|
|
| Vibrio parahaemolyticus | kontr |
1100
|
780
|
740
|
650
|
6000
|
| uruši |
12
|
0
|
0
|
0
|
0
|
Účinky urušiového podkladu jsou jednoznačné.
Drátenictví po Japonsku - Kinzukuroi
Jak již bylo mnohokrát řečeno, uruši se nepoužívá pouze jako povrchový lak, ale také jako pojidlo. Navíc, protože dobře lepí nejen dřevo, ale i keramiku, byla v minulosti používána na opravování rozbitých nádob, které pro majitele něco znamenaly. Většinou se proto jednalo především o misky na čaj – čavany, z nichž některé se dochovaly dosud a přesvědčují nás o tom, že se taková péče o nakřáplé či rozbité keramické kousky skutečně vyplatí. Zlatem „svařený“ hrneček vám svým omšelým vzhledem může sdělit třeba to, že hodnota, kterou věcem dodává relativní čas je možná ta jediná, která relativní není. Do „svaru“ je zatavena i láska a péče, kterou vůči keramickému kousku cítil a prokazoval majitel.
Kinzukuroi je oprava, které se podrobují pouze ty skutečně nejcennější kousky keramiky či porcelánu. Střepy nešťastně uchopené misky se pečlivě očistí a těstem z rýžového škrobu smíchaného s uruši a jemným prachem z pálené hlíny slepí do původního tvaru. Opravená miska se nechá zaschnout a postupně se nanášejí další a další vrstvy stále čistší uruši bez příměsí, které se po nanesení brousí, až je povrch dokonale zarovnán. Potom se plocha poslední vrstvy černé nakanuri-uruši přetře červenou šu-uruši a po zavadnutí se na ni opatrně nasype práškové zlato. Po zatvrdnutí této vrstvy se ještě džómi-uruši na hadříku opatrně poťuká povrch, aby se zlatá zrnka lépe fixovala a když i tato vrstva zatvrdne, kovovým předmětem nebo zvířecím zubem se zlatý povrch vyleští. Vzniklý zlatý svar zakrývá prasklinu a dodává misce krásu starých upracovaných rukou, ze kterých vystupují zauzlované žíly.