Z vlastní zkušenosti vím, že krása uruši není jenom v její vnější formě, ale zážitek a potěšení z krásného výrobku je mnohem intenzivnější, když je podbarven znalostí procesu, který podstoupil. Možná to platí o umění obecně, ale v době odlitků z umělé hmoty se mi zdá, že tento rozměr řemeslných výrobků se pomalu vytrácí. Je přece rozdíl mezi vnímáním předmětu odlitého za několik sekund a předmětem, na kterém třeba i několik lidí pracovalo týdny. Příměr k umělohmotným odlitkům není náhodný, dobře udělaný výrobek z uruši se skutečně podobá plastikové náhražce. Paradoxně je to jedna z věcí, které v Japonsku urušiovému řemeslu lámou vaz. Praktičtí a šetrní Japonci si totiž raději koupí levnou misku nebo tác z umělé hmoty, kterou můžou mýt čímkoli, na kterou můžou bez obav postavit i konvičku s vařicí vodou, než dřevěné a uruši natřené nádobí, na které se přece jenom musí dávat trochu pozor. Nešťastní nuši dnes dokonce své propracované vzory malují na umělohmotné nádoby, aby dosáhli nižší ceny.
Jak se myje hake?

Pro začátek jsem vybral činnost, při které srdce každého jen trochu šetrného člověka pláče nad spoustami znehodnocené uruši. Hake je v době klidu napuštěná netuhnoucím řepkovým olejem, který zabraňuje přístupu vzduchu ke zbytkům uruši, jejichž ztvrdnutí by ji zničilo. Před použitím je nutné tento olej odstranit. To se dělá tak, že hake se namočí do uruši, kterou hodláme použít, a na džó-banu se pořádně promne. Pak se speciální špachtlí co nejvíce uruši s olejem vytlačí a postup se opakuje asi třikrát, dokud z hake neleze čistá uruši. Dovedete si představit tu spotřebu. To si pak člověk musí pořádně rozmyslet a rozplánovat co kdy bude natírat, aby při čistění nespotřeboval víc uruši než nakonec natřel. Po použití následuje stejný postup čistění, jenom se tentokrát hake namáčí do oleje.
Základní vrstvy

Máme tedy čistou hake a můžeme se pustit do natírání. To se dá rozdělit na dva druhy. Základní je úprava povrchu, tedy tvrzení, vyrovnání a vyleštění. Na to se potom může a nemusí přidat druhý druh, zdobení. Ačkoli se druhý zdá důležitější, když není dostatečně kvalitní základní povrch, zdobením se to zakrýt nedá.

Uva-nuri – vrchní, nejexponovanější vrstva, takže taky nejkvalitnější uruši, často s trochou oleje, aby se pěkně leskla.

Naka-nuri – střední vrstva čisté uruši, podklad pro vrchní vrstvu, takže musí být perfektně rovná.

Šta-nuri – vrstva méně kvalitní uruši, která zarovná všechny zbylé nerovnosti.

Další 3 vrstvy se dohromady jmenují šta-dži

Sabi-uruši – uruši smíchaná s práškem z brusného kamene.

Kiri-fun-uruši – uruši smíchaná s práškem z pálené hlíny a práškem z brusného kamene. Zaplní nerovnosti předchozí vrstvy.

Dži-uruši – uruši smíchaná s práškem z pálené hlíny. Je relativně hrubý. Tvoří základ struktury podobné loži asfaltové silnice. Vrstvy se pokládají od hrubší k jemnější.

Nuno – ki-uruši napuštěné konopné či jiné plátno. Používá se hlavně proto, že se na něj snadno špachtlí nanáší následující kašovité vrstvy, ale při poškození hotového výrobku způsobuje další odchlipování, nasává vodu a tedy může způsobit hnilobu ki-dži.

Kokuso – uruši smíchaná s klihem, dřevěným prachem a konopnými vlákny.

Ki-dži – základní tvar, obvykle ze dřeva.

To bychom měli 9 základních vrstev. Kromě toho, že se některé vrstvy dělají víckrát, povrch se ještě několikrát natírá tenounkou vrstvou (suri-uruši) a leští. Celkem řekněme 13, ale i podstatně více vrstev. Obecně se dá říct, že čím více vrstev, tím kvalitnější výrobek.
Jak se uruši sbírá

Uruši prýští z příčných podlouhlých ran, které se řezají do kůry stromu od června do října. V zásadě existují dva způsoby sběru. Jeden, charakteristický pro Čínu, umožňuje čerpat z jednoho stromu po několik let, zatímco druhý, provozovaný v Japonsku, je založen na naprostém vyčerpání stromu během jednoho roku, po kterém následuje seříznutí na pařez. Další sběr je v tomto případě možný až za několik let z dorostlých výmladků. Každý způsob je vhodný pro jiné přírodní podmínky a umožňuje za daných okolností nasbírat nejkvalitnější surovinu. Z jednoho stromu se za rok dá vytěžit přibližně 200 gramů.

Šťáva z řezných ran vytéká po kapkách, které je třeba sbírat ještě než ztuhnou. Sběr do nádob připevněných ke kmeni, jak je známý z plantáží cukrových javorů nebo borovic, není možný a sběrač musí proto denně několikrát obejít přibližně dvě stě stromů.

Surová uruši (arami-uruši), s přibližně 80% vody, obsahuje také mnoho kousků kůry a jiných nečistot, proto se musí přecedit. Aby se snížily ztráty, zahřívá se ve vodní lázni (jukan) na teplotu ne vyšší než 40°C. Zárověň se do ní přidávají kusy bavlny, která na sebe nečistoty naváže a odcedí se při procesu zvaném roka. Obsah vody je nyní na cca 25 – 30 procentech. Takto vyčistěná uruši se nazývá ki-uruši a používá se například na základní úpravu surového dřevěného základu – ki-dži.

Následuje proces zvaný kurome, při němž se dále redukuje obsah vody odpařováním. Urušiol zároveň oxiduje a černá. Zdrojem tepla je buď slunce, nebo nyní již téměř výhradně používaný elektrický zdroj.

Posledním procesem, který podstupuje takzvaná sésé-uruši je najaši, mechanická homogenizace urušiolu a ostatních látek ve zbývajícím objemu vody, který tvoří asi 8%, tedy desetinu původního množství. Čím jemnější emulze je vytvořena, tím má výsledný produkt lepší lesk, hladší povrch a lépe schne. Zatímco takto neupravená ki-uruši po nanesení mění vlastnosti ještě dva až tři roky, sésé-uruši po zatvrdnutí zůstává beze změny po staletí.