Aby vznikl opravdu hladký povrch, musí být bezprašné nejen prostředí, ve kterém se natírá, ale ani v samotné uruši nesmí být nečistoty. I tenounký chlupek nebo smítko totiž většinou způsobí na povrchu nerovnost, která vzhledem k okolnímu lesklému a dokonale rovnému povrchu na sebe upoutává pozornost. Když se poslední vrstva zbrušuje, lze malé nedostatky poměrně úspěšně zahladit, rozhodně ale nečistoty vadí v případě nuri-tate, povrchu, který se po posledním nátěru již nezbrušuje. Jsou tak na něm zachovány jemné stopy hake (hake-me) a celkově působí tepleji a na dotek příjemněji.
Protože uruši se připravuje ve velkém, není možné zaručit naprostou čistotu, je nutné před každým natíráním horní (uwa-nuri) a někdy i prostřední (naka-nuri) vrstvy, uruši nečistot zbavit. To se dělá procesem kosu, nebo-li filtrováním. Filtruje se přes papír, který nedrží vzduch, protože i bublinky se dají počítat mezi nečistoty a dokážou potrápit. V Japonsku se téměř výhradně používá speciální papír waši z Jošina nebo jeho levnější náhražka. Waši je obecně japonský papír, vyráběný z kůry kózo (moruše papírodárné). Obecně je typický dlouhými vlákny a velkou pevností, typ používaný při kosu je relativně řídký, proto se filtruje přes několik vrstev najednou a to několikrát. Papíry se poskládají na sebe, nalije se na ně potřebné množství uruši a zabalí do ruličky. Ta se potom nad čistou nádobou zkrucuje jako při ždímání a uruši je protlačována skrz papír. Při tom je třeba dávat pozor, aby odkapávající uruši padala do připravené nádoby, aby se papír neprotrhl a uruši nevystříkla, i na to, aby zkroucení nebylo příliš silné a na povrch se neprotlačily i nečistoty. Pro filtrování větších množství se používá nástroj zvaný uma.
Použitý papír je ideální pro otření povrchu před natíráním, protože na sebe nalepí i ty nejjemnější nečistoty. Místo něj se dnes používají lepkavé hadříky na otírání prachu z nábytku.
Natírání je nepochybně velice důležitá část výroby lakovaného předmětu, neméně důležité je ovšem broušení, na které padnou až tři čtvrtiny času potřebného k vytvoření kvalitního povrchu. Stejně jako při natírání se rozlišují způsoby a postupy podle vzdálenosti od výsledného povrchu, liší se i použití brusných prostředků a kapitolou zcela pro sebe je broušení maki-e.
Předně je nutné dokonale ohladit samotné ki-dži, což se dnes většinou provádí smirkovým papírem do hrubosti přibližně 400 a následně brusným kamenem. Vrstvy šta-dži se brousí většinou jemným brusným kamenem bez vody, až na závěr se mírně navlhčeným kamenem brousí sabi. To už by povrch měl být prostý nežádoucích hrbolků a prohlubenin. 
Naka-nuri a uwa-nuri se brousí jako za stara speciálně vypáleným dřevěným uhlím, nebo nověji umělým brusným kamenem hrubosti 2000, zvaným Krystal, či brusným papírem hrubosti řádově 800 - 1500. Dřevěného uhlí je mnoho druhů, jejichž použití se liší podle druhu uruši i výtvarného záměru, nejvhodnější se ale zdá být Suruga-sumi, dřevěné uhlí vyráběné původně v prefektuře Šizuoka ze dřeva pawlónie. Dále se používá uhlí z magnólie, kamélie a jiných. Použití uhlí je problematické především pro začátečníky, protože nikdy není dokonale homogenní a tvrdší část může povrch nenávratně poškodit.
Po dosažení požadovaného povrchu je nutné uruši ještě vyleštit, což se provádí podle klasických postupů jemnými prášky z dřevěného uhlí, brusného kamene, na závěr práškem z páleného jeleního parohu zvaným cu-no-ko. Po této úpravě se uruši leskne jako zrcadlo.
Úplně poslední leštění ale ještě na výrobek čeká. Začíná totiž koupí hotového výrobku a pokračuje neustále jeho každodenním používáním.
Šťáva z nezralých persimonů se používá v mnoha variacích po celém Japonsku nejen jako levnější náhražka uruši, ale i třeba jako impregnace nádob pletených z bambusu a vyložených papírem.
Práce na šibu-šita-dži začíná na podzim, minimálně rok před plánovaným použitím. Dosud zelené persimony s vysokým množstvím taninů se otrhají, rozemelou a ze vzniklá kaše se vyždíme. Šťáva se nalije do dobře uzavíratelné nádoby a nechá v zemi alespoň rok zrát.
Samotné šibu-šita-dži se vytváří v šesti krocích.
1. Sumiko-cuke – jemný prach z dřevěného uhlí se smíchá s kaki-šibu v poměru 1:6 a vzniklé bahýnko se pomocí hake nanese na ki-dži.
2. Sumiko-togi – na zaschlou předchozí vrstvu se natře čistá kaki-šibu a povrch se ještě před uschnutím brousí brusným kamenem. Vzniklá brusná pasta se tak mísí s dosud nezaschlou kaki-šibu a zaplňuje nerovnosti.
3. Šóen-togi – směs kaki-šibu a borových sazí (9:1) se nanese na povrch. Po zaschnutí se povrch opět natře čistou kaki-šibu a brousí kamenem.
4. Šibu-hiki – opakované natírání kaki-šibu a broušení kamenem za mokra.
5. Migaki – broušení stvolem přesličky nebo jemným brusným papírem.
6. Tome-šibu – povrch se napouští kaki-šibu pomocí hadříku.