Na mapě Japonska oblast Kišú těžko naleznete, protože je to název staré správní jednotky (han), na jejímž místě se dnes rozkládá prefektura Wakajama. Nejvíce nuši se zde usadilo a dodnes tvoří okolo měst Kuroe a Kainan, proto se Kišú-šikki nazývají také Kuroe-nuri nebo Kainan-šikki. Základní podmínkou pro rozvoj lakového řemesla byla slavná produkce cypřiškového dřeva v okolních horách (především oblast Kumano a Jošino). V období Muromači (14. – 16. století) se z něj začaly vyrábět kvalitní řezbářské výrobky denní potřeby, od nichž již bylo blízko k výrobě žádaného lakovaného nádobí.
Typickým znakem zdejší produkce je základní vrstva štadži, která není tvrzena drahou uruši, ale šťávou z nezralých plodů persimonu (japonsky kaki-šibu). Ta patří také mezi přírodní laky a odpradávna se v Japonsku pro vysoký obsah taninu používá jako impregnační prostředek. Toto takzvané šibu-štadži se vytváří opakovaným nanášením kaki-šibu smíchané s prachem z dřevěného uhlí či s popelem z rýžových slupek. Mimo to se zde ale samozřejmě vyrábí i lakové výrobky s hon-kata-dži, které se zdobí technikou makie, čin-kin či raden.
Prvním průkopníkem lakování v této oblasti byl klášter Negoro, podle něhož je pojmenován i tradiční způsob povrchové úpravy.
Zdejší produkce je typickým příkladem uměle vytvořené „tradiční“ produkce za účelem pozvednutí hospodářského výsledku hanu. V periodě Edo, období Genroku začal kníže Cugaru Nobusama podporovat lakové řemeslo ve svém hanu, který dnes odpovídá prefektuře Aomori. Vznikla v Japonsku nejsevernější originální technika, která je ovšem i po více než dvou stech letech v mírně nepružném japonském systému stále nazývána kawari-nuri (odlišné lakování – rozuměj odlišné od tradičních technik). Je charakteristická naprosto nepravidelným pestrým vzorem, který vzniká následujícím procesem:
1. Na hotové rovné vrstvě hon-kata-dži se vytvoří nepravidelný vzor barevnou uruši.
2. Po zatvrdnutí se nanášejí další různobarevné vrstvy, tentokrát již celistvé, proložení vrstvami průhledné suki-uruši zajistí prostorový efekt.
3. Nakonec se celý povrch vybrousí kamenem či dřevěným uhlím do hladka.
Existují čtyři základní varianty, lišící se vznikem základního nepravidelného vzoru (1.):
Kara-nuri – nejstarší a nejrozšířenější způsob. Vzor se vytváří přitiskáváním náhodně proděravěné špachtle (šikake-bera) na hon-kata-dži. Šikake-bera je předtím namočena do barevné uruši s příměsí vaječného bílku, který zajistí, že se vzor nerozlije do roviny.
Nanako-nuri – vzor připomíná rybí jikry, kterým se říká nanako. Na ještě nezaschlý povrch barevné uruši se nasypou semena řepky, které se po zaschnutí vyloupou a vznikne povrch s kulatými malými prohlubněmi.
Nišiki-nuri – variace předchozího s tím rozdílem, že po odloupání semen se ještě na hrbolatý povrch namaluje černou uruši další vzor. Následné vyrovnání barevnými vrstvami a vybroušení je již shodné.
Monša-nuri – vzor se vytváří posypáním dosud nezaschlého povrchu zuhelnatělými rýžovými slupkami, které se již neodlupují. Po vybroušení vzniká typicky jednoduchý vzor, ceněný pro svůj rustikální vzhled.
Kořeny tradice lakového řemesla v oblasti Ečizen (dnešní prefektura Fukui) lze sledovat až do 6. století, kdy zdejší umělec dostal za úkol opravit císařovu pokrývku hlavy. Zároveň s dobře odvedeným dílem daroval císaři černě lakovanou misku na rýži, misku na polévku a talíř, jejichž kvalitu císař vysoce ocenil a na oplátku začal nuši v této oblasti podporovat. O dlouhé historii laku v této oblasti kromě legendy svědčí i množství vykopávek, které se řadí mezi nejstarší v Japonsku, a v neposlední řadě i více než 1200 let trvající tradice výroby vysoce kvalitní uruši má zásluhu na 80 procentním zastoupení zdejších výrobků mezi lakovaným nádobím, používaným v japonských restauracích. Stálou poptávku zajišťuje i místní zvyk sezvat známé a přátele na hostinu u příležitosti výročí úmrtí zakladatele buddhistické sekty Džódo-šinšú – mnicha jménem Šinran. Při této události je nezbytně nutné servírovat jídlo v tradičním lakovaném nádobí.
Soustružené výrobky (hiki-mono) jsou vyráběny především z japonského kaštanu (Aesculus crenata), zelkovy (Zelkova serrata) a břízy (Betula grossa), technikou tate-biki.
Protože se zdejší produkce zaměřuje do značné míry na nádobí denní potřeby v provozech restaurací, povrch musí být nejen kvalitní, ale i dostatečně odolný vůči nárazu. Pro základní vrstvu (šta-dži) se proto nepoužívá technika hon-kata-dži, ale takzvaná šibu-šita-dži.
Uwa-nuri zdejších výrobků lze rozdělit na dva druhy.