Historie laku v dnešní prefektuře Okinawa se otevírá ve 14. století, kdy se sem toto řemeslo dostalo společně s čínskými obchodníky. V 17. století je již zřízena laková dílna pod ochranou místního krále a kromě tradičních čínských technik zdobení – raden, haku-e, čin-kin – se od 18. století povrch nádob zdobí i zcela novou technikou cui-kin. Tu vynalezl místní řemeslník Džóšó Higa, inspirován technikou cui-šu.
Technika cui-kin spočívá v pokládání již hotových ozdob ve tvaru květů atd. na tradičně vytvořený povrch. Ozdoby se tvarují z těsta uhněteného z uruši a barviva ve formách nebo ručně, dále se zdobí barvivy nebo i zlatem a ještě před zaschnutím se nechají přischnout na zdobený povrch.
Zdobení okinavských laků je velice pestré, z pohledu centrálního Japonska až marnotratné a nezapře silný vliv čínské kultury. Pestrost je ovšem dána i klimatickými podmínkami, které jsou pro produkci a použití uruši více než ideální. Díky průměrné roční teplotě 22,3C a vlhkosti 72% vzniká uruši s mnohem lepšími vlastnostmi než kdekoli jinde. Specialitou je také zvláštní druh dřeva používaného na ki-dži. Japonsky se jmenuje deigo (Erythrina variegata var. orientalis) a vyniká lehkostí a stálostí tvaru bez ohledu na vlhkost.
Protože okinavské kuchyni dominuje vepřové, které se mimochodem upravuje velice podobně jako český ovar, akorát s trochou cukru, vepřové proniklo i do lakového řemesla. Vepřová krev se zde používá při tvorbě šita-dži.
K těmto mám obzvlášť blízko, protože v Šizuoce jsem s lakováním začínal. Hlavní charakteristikou šizuockých laků je to, že nemají nijak dlouhou a ustálenou tradici. Nejen lakové řemeslo totiž v Šizuoce začalo zapouštět kořeny v letech 1622 – 1644, kdy se na pozvání šóguna sjeli řemeslníci z celé země, aby vytvořili svatyni Sen-gen-džindža, komplet ozdobenou lakem. Zachovala se dodnes i přes několik požárů a pestrostí připomíná proslulé chrámy v Nikkó. Mnozí přivandrovalí nuši se poté v Šizuoce usadili a stali se zakladateli tradičních šizuockých laků. Píšu tradičních, ale v Japonsku se řadí mezi kawari-nuri, odlišné laky.
Nejznámější je způsob Kongó-išime-nuri, který využívá písek z městem protékající řeky Abe. Díky němu vzniká zcela náhodný vzor, podobný Cugaru-nuri. Vymyslel ho pan Toba, u jehož syna jsem prošel základním zasvěcením do lakového řemesla. Druhou specialitou šizuockých laků je Sango-nuri. Vzniká tak, že červená vrstva naka-nuri se ještě před uschnutím rozbrázdí plátěným smotkem a po zaschnutí se nerovnosti vyrovnají ki-dži-roiro uruši. Do té se ještě může přidat hliníkový prach, čímž vznikne povrch podobný krovkám brouka sango.
Protože šizuocké laky mají moderní design, v období Taišó a Šówa se hojně vyvážely do zámoří.
Do světa uruši šizuocká prefektura dodávala také nenahraditelné suruga-sumi, dřevěné uhlí používané při broušení. Jeho produkce však postupně upadá, jelikož jej nahrazují levnější a pro broušení vhodnější, protože homogenní, umělé brusné kameny, hrubosti řádově 2 - 3 tisíc.
Prefektura Kagawa je lakovým řemeslem proslulá. Praotcem zde je nuši jménem Zókoku Tamakadži, který v devatenáctém století odjel do Kjóta studovat laky jihovýchodní Asie. Byl velice nadaný, jeho umění dokonce kníže Jorihiro Macudaira ocenil povolením nosit za pasem meč. Způsoby zdobení, které dovedl k dokonalosti mají společné to, že se při jejich tvorbě používá kromě hake také řezbářských nožů. Ty jsou vysoce ceněny a dokonce nazývány „meče“.
Způsoby, které Zókoku rozpracoval, jsou tři. Čóšicu je obdobou čínského cuišu. Vzor se obdobně řeže do až několika set vrstev laku, v tomto případě ale vrstvy nejsou všechny stejné barvy. Při natírání se barva jednotlivých vrstev určuje podle zamýšleného vzoru a hloubka řezu je tak určena požadovanou barvou.
Dalším je zonsei, v zásadě uruši-e doplněná vyřezáním obrysů a hlavních linek, a posledním kinma.
Zókoku sám také vymyslel specifický způsob lakování, který po něm nese jméno. Říká se mu zókoku-nuri. Spočívá v lakování hrubě vysoustružených nádob uruši smíchanou s barvou bengala a borovými sazemi. Ještě před zaschnutím se povrch popráší prachem z kořenů vodní rostliny makomo a po zatvrdnutí doleští suri-uruši. Povrch takto upravených nádob má v Japonsku vysoce ceněnou patinu, používáním navíc získává na lesku.
Z této oblasti pochází i gotó-nuri, o kterém jsem již psal jinde.
Jedna veliká skupina lakových výrobků se nazývá šunkei-nuri a vyrábí se v několika oblastech po celém Japonsku. Nejznámější pochází z oblasti Hida, odkud se tato technika v 17. století dostala až do prefektury Akita, v níž leží vesnice Noširo. Technika šunkei-nuri je charakteristická použitím velmi čisté, průhledné uruši, skrz kterou prosvítá obarvené dřevo. Díky jeho kresbě působí povrch teple a vyrovnaně. Někde se dřevo ještě zvýrazňuje různobarevnými naka-nuri, v Noširo se cypřiškové dřevo barví práškem z kořene rostliny příbuzné zázvoru, japonsky zvané ukon.
Techniku Noširo-šunkei-nuri by bylo již vhodné zařadit na seznam ohrožených vyhynutím, protože v celé oblasti ji vyrábí již pouze jeden řemeslník.
Kiso je v Japonsku proslaveno především produkcí vysoce kvalitního cypřiškového dřeva. Jeho produkce byla na vrcholu především po velkém požáru Tokia v období Edo. Zajímavé je, že jméno celé oblasti - Kiso se píše dvěma znaky, které dohromady znamenají „cypřišek“. Název zdejšího cypřiškového dřeva – kiso-hinoki je tak vlastně dvakrát za sebou napsaným znakem pro cypřišek.
Produkce lakových výrobků zde vznikla díky oblastí procházející cestě Naka-sen-dó, vedoucí z Kjóta do Eda (dnešního Tokia), v období Edo. Chudí vesničané z přilehlých osad je prodávali jako suvenýry pocestným.
Původní technika se jmenuje kiso-šunkei. Cypřiškové dřevo s dokonale rovnými letokruhy se mírně obarví saflorem, pak se nanese jen několik vrstev suri-uruši a na závěr suki-uruši technikou tame-nuri.
Od období Meidži se v oblasti Kiso vyrábí i výrobky s použitím sabi-uruši. Na rozdíl od ostatních oblastí nejsou závislí na dovozu či-no-ko z Wadžimy jako ostatní oblasti, ale mají svůj vlastní zdroj vhodné, železité hlíny.
S objevem této hlíny se otevřely nové možnosti, takže se vyvinuly hned dva druhy kawari-nuri. První se jmenuje kiso-cuišu-nuri a podobá se technice Cugaru-nuri. Naka-nuri se rozbrázdí tamponem a následně se nanáší deset až dvacet vrstev různobarevných uruši. Výsledný povrch vzniká vybroušením do roviny, takže se objeví profil jednotlivých vrstev. Na této technice je nejtěžší odhadnout správnou intenzitu broušení, aby se neobjevila vrstva naka-nuri a zároveň vznikl zrcadlově rovný povrch. Druhá technika se jmenuje nuri-wake-roiro-nuri a jedná se také o nanášení později vybrušovaných vrstev, ovšem nikoli náhodně jako v předchozím případě, ale v předem promyšleném sledu a umístění, aby vznikl geometrický či rostliný vzor.
Lakováním se v oblasti Kiso živí dosud velké procento populace a tak zde vznikají i výrobky přizpůsobené modernímu životnímu stylu. Kromě lakovaných skleniček zdejší řemeslníci vytvářeli také medaile pro zimní olympijské hry v Naganu v roce 1998.
Zakladatel města Jamaguči, Hiroyo Óuči, se v období Muromači vydal do Kjóta studovat umění zakládání měst a posléze nechal město Jamaguči vystavět s takovou elegancí, že se mu během následujících 200 let rozkvětu říkalo „západní hlavní město“. Finance pro svůj veliký projekt získával z obchodu s Čínou a Koreou a za jeden z významných obchodních artiklů si vybral lakové výrobky zdobené zlatými plátky a rostliným ornamentem. Po jeho smrti vývoz utichl, technika se ale zachovala dodnes. Další vzestup zaznamenalo lakové řemeslo této oblasti až v době Meidži, kdy místní řemeslníci přijali za své některé prvky zdobení z technik Aizu a Hidehira. Teprve v té době se ujal název Óuči-nuri. Před tím se zdejší misky nazývaly Óuči-wan, Jamaguči-nuri apod.
Zdejší výrobky se vyznačují použitím šita-dži z kaki-šibu, s vrchním nátěrem z bengara-uruši. Na hotový, rezavě-červený povrch se barevnou uruši malují rostlinné (především chryzantémové) vzory společně s mraky a podzimními rostlinami, které dobře ladí s barvou základního povrchu. Nakonec se přidávají zlaté plátky tvarované do symbolu diamantu, rodinného znaku klanu Óuči.
Mezi výrobky až do období Šówa převládaly misky a tácy. Posléze se ale veliké oblibě mezi zákazníky začaly těšit stylizované oválné panenky. Jejich tradici opět založil Hirozo Óuči, který pro potěchu své krásné manželky nechal vyzdobit jednu část své rezidence panenkami od nejvěhlasnějších Kjótských umělců.
Lakovým výrobkům z Jamaguči se říkalo také Seššú-wan. Seššú je považován za zakladatele a největšího mistra japonské tušové malby, který se na jedné z obchodních lodí klanu Óuči přeplavil do Číny tušovou malbu studovat, a po návratu do Japonska v okolí Jamaguči strávil zbytek života. Traduje se, že právě on navrhl typický design zdejších výrobků.
I super moderní město jako je Tokio má svou tradici v lakovém řemesle. Založil ji první japonský šógun Ieyasu Tokugawa, když z tehdejšího Eda udělal hlavní město šógunátu a z Kjóta povolal mistry mnoha řemesel, mimo jiné i „lakýrníky“. Asi nejznámějším mezi nimi byl Kóami, jehož přítomnost rázem z mladého hlavního města vytvořila centrum veškerého dění okolo uruši. On i jeho potomci zastávali velice delikátní pozici u dvora. Posuzovali totiž, který výrobek se na šlechtický stůl hodí a který ne.
Edo a zároveň současné Tokio se neproslavilo výlučným postupem lakování, ale výrobou speciálního nádobí. Vyrábí se zde sety používané při servírování oblíbených pohankových nudlí soba. Do základní sady patří především hranatá miska s bambusovým sítkem, na kterém se vychlazené nudle podávají, podnos a hranatá konvička. V té se na závěr servíruje voda, ve které se nudle vařily. To vše v osvědčené kombinaci černé a červené.
Ve dnešním Tokiu se vyrábí i lakovaný nábytek, pro který je typická úprava zvaná nuno-me-nuri. Ta nespočívá v naprosto rovném povrchu jako mnoho ostatních, na rovné plochy se naopak lepí plátno a následné vrstvy se nanáší tak, aby zůstala zřetelná jeho struktura. Pro další zvýraznění se vrstvy černé uruši proloží jednou vrstvou červené, nebo se předposlední vrstva popráší jemnou perleťovou drtí.
Na ostrově Kjúšú nenajdeme mnoho významných lakových oblastí. Oblast Kurume v prefektuře Fukuoka se ale může chlubit specializací na výrobu lakových výrobků s bambusovým pleteným kidži. Je až s podivem, jak málo se v Japonsku využívá této vpravdě východoasijské techniky.
Škvíry a oka pleteného koše či tácu se nejprve dobře vyplní sabi, šita-nuri se provádí černou uruši, která dobře schne a dá se proto nanášet v silnější vrstvě. Následuje vrstva červené či žluté uruši, přetřená suki-uruši s malým množstvím černé ro-iro-uruši. Tímto postupem se dosáhne příjemně zastřeného povrchu, který dá po vybroušení dobře vyniknout vzoru tvořenému jednotlivými oky ki-dži. Černá uruši smíchaná s průhlednou je v Japonsku velice oblíbená, protože dodává výrobkům jeden typicky japonský estetický rozměr zvaný „sabi“. Zjednodušeně řečeno vytváří dojem sešlosti časem či vyzrálosti.
„Sabi“ je často zmiňováno v souvislosti s čajovým obřadem ve spojitosti s další estetickou kategorií – „wabi“. Ta znamená něco jako nevznešený původ, řekněme rustikální vzhled. Principy „wabi“ a „sabi“ se utvářely v době, kdy samurajové ztráceli svou moc a urozený původ přestával být vstupenkou do lepší společnosti. Mnozí si z této nouze udělali ctnost a vytvořili tak základy dnes na západě obdivovaných estetických kvalit.
Kodai-nuri znamená prastarý způsob lakování, jakých prý bylo po celém Japonsku spousta. Postupně ale upadaly v zapomnění a do dneška se jich zachovalo pouze málo. Tosa-kodai-nuri je jeden z nich. Místně přísluší do města Kóči ve stejnojmenné prefektuře na ostrově Šikoku. Zajímavé je, že stejná technika byla kdysi používána i ve městě Kanbara v šizuocké prefektuře.
Tosa-kodai-nuri neproniklo příliš do obecného povědomí, znají jej spíše odborníci a nadšenci, což je ale myslím škoda. Od ostatních technik liší až poslední fází zdobení. Na klasicky vytvořený povrch se totiž hustou uruši namaluje obrázek, písmo, cokoli, a ještě před zaschnutím se vše popráší směsí červeného barviva šu a olejových sazí. Po zaschnutí se nanese několik vrstev černé uruši, které se nakonec zbrousí, čímž se vzor obnaží. Tmavě červený vzor se působivě vyjímá na černo-černém pozadí a dává pochopit, proč tato kombinace barev zaujala lidi v Číně již před několika tisíci let a inspiruje dodnes.
Do oblasti Kjóta, z jehož názvu pochází první část jména této lakové tradice, se uruši dostala velice rychle. Stalo se to v období Heian, v druhé polovině 8. století, u příležitosti stěhování hlavního města sem. Rozvíjela se především technika makie, od počáteční togi-daši-makie, až po propracovanou a pracnou taka-makie. V období Muromači se zde zrodilo i zdobení geometrickými rostlinnými vzory zvané Kódai-dži-makie, vyznačující se rozdělením zdobené plochy na dvě části, z nichž jedna je pokryta černou uruši a druhá posypána zlatým prachem. Na ně jsou posléze namalovány kontrastní, ale do sebe přecházející vzory podzimních rostlin.
Samozřejmě také nelze opomenout kulturu čajového obřadu, s níž je tradice lakování velice pevně spojena. Pro čajový obřad jsou určeny ty nejkvalitnější postupy lakování, spočívající mimo jiné i v tom, že šta-dži se nechává schnout více než půl roku, aby získalo potřebnou pevnost.
Pro nádoby ve stylu Kjó-šikki je typické „wabi a sabi“, dosažené pokračováním vzoru na vnitřní straně na hladkou a nezdobenou stranu vnější. I spodní vrstvy mají svou zvláštnost, a tou je kukuri-sabi. Jedná se o sabi z velice jemné hlíny, nanesenou na nejnamáhanější části výrobku, v případě misky na její okraje. V závěru sice tato jemná úprava laikovi unikne, odborník ovšem ocení dokonalý tvar.
Kromě ro-iro-nuri se v Kjótu používá mnoho dalších způsobů, mimo jiné i již zmíněné nuno-suri, hakeme-nuri, kaki-avase-nuri. Hakeme-nuri spočívá v záměrném ponechání stop po hake na jinak rovném povrchu, kaki-avase-nuri naopak využívá přirozeného tvaru letokruhů, které vystupují z jinak rovného povrchu laku.
Nejsou jen lakové techniky známé a slavné po celém Japonsku. Existují i tradice postupně zanikající, mezi které patří i hondžó-nuri. Jedná se o techniku, jejíž tradice byla založena ve městě Hondžó v prefektuře Akita v éře Taišó. Jako východisko si autor vybral v oblasti rozvinuté řemeslo řezbářské. Není divu, dovednost zdejších řezbářů je skutečně obdivuhodná. Existuje například tzv. ski-bori, spočívající ve vyřezávání obrázků do tenkých kryptomeriových prkének. Obrázky nejsou klasické reliéfy, jsou průhledné, protože umělci odstraňují pouze měkké dřevo mezi letokruhy. Hondžó-nuri využívá pevné, vycvičené ruky k vytvoření vzoru ve tvaru chryzantémy spoustou jistých, ladně zakřivených, dlouhých vrypů. Do těch je posléze zatřena barva jako u techniky kinma.
Měl jsem možnost mluvit s pravděpodobně posledním pokračovatelem této tradice. Kromě zasvěceného vyprávění o uruši a jejím použití si především stěžoval na nepochopení a zkostnatělost systému každoroční soutěžní výstavy japonských tradičních řemesel.
Cestou jsem se stavil i u jiného umělce, kawacure-nuri, kterého nedávno ranila mrtvice a těžko pohybuje levou rukou. Jeho otec zemřel na mrtvici v padesáti letech. Znám ještě jednoho nuši, jehož otec zemřel relativně brzy, těsně po dokončení významné zakázky. Napadlo mne, že pro vytvoření krásných a dokonalých výrobků je třeba jim věnovat kus své energie či duše. Uruši tak své autory postupně vysává, až se veškerá jejich životní síla přesune do lesklého povrchu a tělo se stane nepotřebným. I tím lze vysvětlit tajemnou krásu lakovaných výrobků.