Město Inagawa v prefektuře Akita je jedním z nejsevernějších center lakového řemesla. Je ze čtyř stran obklopeno horami, z nichž nejvýraznější tvoří dokonalý kužel, zcela bez stromů. V zimě je to drsný kraj.
V létě se sem naopak sjíždějí lidé ze širokého dalekého okolí nejen kvůli svěžímu a čistému vzduchu, pochutnávají si také na proslaveném inaniwa udon (tlusté pšeničné nudle v polévce). Málokdo si ale město Inagawa spojuje s dlouhou tradicí laku. Přitom je stará již více než osm set let. Právě před takovou dobou si zde vytvořil sídlo pan Onodera Mičinori a přikázal vybavit vojsko lakovanými zbraněmi. Z toho mimochodem plyne, jak moc se v té blahořečené době používaly v boji. Největší slávy se ale zdejším nuši začalo dostávat v období Edo, v letech Genroku. Zdejší misky byly oblíbeny především pro svou odolnost, která je hlavním důvodem jejich úspěchu i v dnešní době. Je zde v provozu téměř 200 dílen, zaměstnávajících přibližně 600 lidí. Atmosféra je prosycena opojnou pryskyřičnou vůní, stoupající ze všudypřítomných hromad zrajícího dřeva, především prken z japonského jírovce, buku a samozřejmě zelkovy.
Jak už to bývá, výrobky pro denní potřebu jsou vybaveny odolnou šibu-šitadži, která kromě pevnosti zajišťuje i příznivou cenu.
Závěrečné uwa-nuri se provádí dvěma způsoby – hana-nuri, nebo-li nuri-tate a ro-iro-nuri. Specialita zdejšího ro-iro-nuri spočívá v použití poloprůhledné uruši ve spodních vrstvách, která způsobí jinde nevídanou měkkost výsledného povrchu. Nejtypičtější jsou nezdobené, červeně či černě lakované nádoby, od konce Eda se ale objevují i zdobení makie a čin-kin.
Měl jsem možnost do této oblasti zavítat právě v době letního výprodeje ležáků, tedy výrobků neprodejných a kazových. Ve světě laku má ovšem pojem kaz zcela jiný význam než třeba v mluvě prodejců vysavačů či zubařů. Ve veliké hale byly takových kousků haldy. Některé samozřejmě skutečně kazové. Třeba misky se zkrouceným víkem, tácy se z nepozornosti probroušenou vrchní vrstvou a podobně. Já si nakonec vybral dvě typické misky, jejichž problém spočíval pouze v nepatrném prášku přischlém na dně. I taková maličkost ovšem způsobí až desetinásobné snížení ceny.
Také jsme nevštívili jednoho řemeslníka, který nás nejen nechal nahlédnout do rozlehlé dílny, ukázal nám i svou sbírku výrobků místních řemeslníků, oceněných na různých výstavách, a nakonec i dech beroucí sbírku lakovaných pokladů z celého Japonska ze všech možných dob. 
Byly v ní byly například dvě misky, ze kterých snídal císař Meidži při své cestě na sever Japonska, ale i zcela unikátní tušové krajinky, malované ovšem nikoli tuší, ale výhradně uruši.
Klid údolíčka obklopeného horami a vznešenost zde vznikajících výrobků mi skutečně učarovaly.
V překladu vyřezávané předměty lakované ve městě Murakami jsou jedinou tradiční technikou prefetury Niigata. Jejich počátky je možné vystopovat až v období Edo. Patří do stejné skupiny jako kamakura-bori, tedy jsou inspirovány vyřezávaným lakem dováženým z Číny pod jménem cui-šu. Narozdíl od kamakura-bori napodobují čínské vzory věrněji, to znamená, že jsou jemněji propracované než na můj vkus trochu humpolácké květinové vzory z Kamakury. Motivy jsou velice často čínské krajinomalby či obrázky květin stejné provenience. Vzhledem k velice jemným tahům reliéfu, řezaného do ki-dži ještě před lakováním, lakování rovnoměrnou vrstvou uruši je velice obtížné. Uruši se proto nanáší konečky prstů (tzv. tataki-nuri) a hake se používá až na závěrečnou úpravu rovných částí povrchu. Z názvu cui-šu vyplývá, že svrchní vrstva je tvořena šu-uruši, tedy červenou. Jí ale ještě typická úprava nekončí. Zatímco u kamakura-bori se vrstva suri-uruši posypává černým prachem, aby výrobky získaly patinu, v Murakami se před nanesením suri-uruši poslední vrstva přebrousí hrubým práškem, tak (tzv. cuja-keši). Tím se docílí matného povrchu vystouplých ploch, a kontrastního lesku stěn reliéfu, kam se brusný prášek nedostal. Pro dosažení co nejpůsobivějšího jemného vzoru se před závěrečným vyleštěním dodělávají ještě tzv. ke-bori, jemné vrypy např. na místě listových žilek.
Ač červená je základní barva tohoto druhu lakových předmětů, lze se setkat s celkem šesti odlišnými úpravami. Kromě cui-šu je to:
Podle pověsti se uruši poprvé v Japonsku používala právě v Naře. Zasloužil se o to prý Takeru-no-mikoto, který náhodou objevil vlastnosti mízy prýštící z urušiového stromu a na místě založil první dílnu. Pravděpodobnější je ale to, že se lakování naučili japonští umělci od Číňanů, jejichž vynikající výrobky se do Japonska dovážely již v počátcích japonských dějin, v době Asuka (7. století). O oblibě lakových předmětů v následující době Heian svědčí jejich hojné zastoupení mezi předměty tehdy uloženými do císařské pokladnice Šó-só-in. Mnohdy se u nich nepozná, jestli za sebou mají dlouhou cestu přes moře nebo vznikly v dílnách domácích. S přesunutím hlavního města z Nary do Kjóta se přesunula i většina řemeslníků a Narská tradice téměř zanikla. Vyznačovala se prostými červeně lakovanými předměty denní potřeby, ale i mistrně vyřezanými perleťovými tvary radenu.
O její znovuoživení se postarala až výstava pořádaná v Naře na počátku období Meidži. Dnes se zdejší lakové řemeslo soustředí především do dvou vesnic a hlavním artiklem jsou exkluzivní předměty zdobené radenem. Oblibě se těší ovšem i výrobky ponechávající vyniknout kresbě dřeva.
Když se řekně uruši, mnohému Japonci se okamžitě vybaví město Wadžima na samém konci poloostrova Noto v prefektuře Išikawa. Není divu. V sekci laku na každoroční výstavě tradičních řemesel je wadžimských umělců pokaždé alespoň čtvrtina z celkového počtu vybraných. Lakování zde má také jednu z nejdelších tradic. Kromě předmětů z vykopávek z období Kamakura (1185-1333), se za nejstarší dílo zdejších umělců považují červeně lakované dveře do božské místnosti v tamní svatyni, jejichž vznik je kladen do období Muromači (1392-1573). V té době byl také založen nedaleký klášter Sódži-dži, do kterého se uchýlili mniši ze zrušeného kláštera Negoro v oblasti Kišú. Jejich pokročilá technika lakování se dostala i za zdi kláštera a ve městě zanedlouho vznikl systém spolupracujících, na jednotlivé úkony specializovaných řemeslných dílen. 
Na počátku období Edo byly navíc objeveny vynikající vlastnosti směsi uruši a diatomitové hlíny z nedalekého kopce. Uruši dobře vsakuje do pórů miniaturních křemičitých lastur a po zaschnutí vytváří zcela bezkonkurenčně pevnou sabi, používanou pro šita-dži. Poloha kopce a výroba prášku byla úzkostlivě chráněna před zvědy z ostatních lakýrnických oblastí. Teprve nadávno se začala místní dži-no-ko volně prodávat. Výrobní proces je jednoduchý, z hlíny se nejprve uhnětou koláčky, ty se vypálí, rozemelou a síty se rozdělí na frakce podle hrubosti.
Velice pevný povrch, tvořený velkým počtem vrstev se původně nezdobil, ponechával se v úpravě hana-nuri nebo ro-iro-nuri. Zdejší hana-nuri je proslulá tzv. soko-zuja, což je lesk, který povrch získá dlouholetým užíváním.
Dokonale hladký povrch ovšem nedal spát synu zdejšího truhláře. Nechal se inspirovat čínskou technikou zdobení só-kin a začal rýt do mohutných vrstev obrazce, které posléze vyplňoval zlatými plátky nebo zlatým prachem. Tak na počátku 18. století vznikla technika čin-kin, jíž se dá zpracovat mnoho témat od složitých obrazů až po jednoduché geometrické vzory. O sto let později přinesl umělec z oblasti Aizu techniku zdobení maki-e, o jejíž kultivování se postaralo i mnoho umělců, kteří se do Wadžimy přistěhovali v období reforem Meidži, kdy ztratili ve svých původních působištích práci.
Ovšem nikoli pouze zručnost řemeslná zajistila slávu a prosperitu zdejších dílen. Nemalým dílem se úspěch dostavil i díky šikovnému obchodnímu managementu. Od konce období Edo do dnes se z Wadžimy do celého Japonska rozjíždějí cesťáci s bohatou nabídkou výrobků, neúnavně naslouchající přáním a požadavkům potenciálních zákazníků.
Speciální materiál používaný pro nanášení sabi vyžaduje i speciální nástroj, heru (špachtle). Normálně se používá hera z cypřišku. Zdejší sabi je ale extrémně lepivá, takže spíše než běžně používané cypřiškové dřevo se pro její nanášení hodí dřevo stromu asunaro, v překladu „zítra se stanu cypřiškem“.
Wadžima je dalším místem, kam jsem se při putování za uruši dostal. Zcela náhodou jsem cestou navštívil i klášter Sódži-dži, který na mne zapůsobil svou poklidnou atmosférou a nádherným interiérem. Ve městě Wadžima jsem z časových důvodů pobyl všehovšudy sedm hodin, z čehož čtyři jsem strávil v místním muzeu, věnovaném čemu jinému než uruši. Chvíli jsem se obdivoval ukázkám jednotlivých technik, nejvíc času ale zabralo sledování videonahrávek, zachycujících umělce při práci.
Propásl jsem i slavný ranní trh, protahovaný tradičně až do pozdních odpoledních hodin kvůli zástupům turistů, bažících zažít pravý trh v rybářské vesničce. Kvůli turistům ovšem fungují i prodejny lakových výrobků spojené s možností sledovat řemeslníky při práci, ve kterých jsem se mnohému přiučil. V jedné z prodejen mne překvapila polička, na které byly vyrovnány lakované výrobky dovezené z Číny. Od japonských výrobků se lišily méně ladnými tvary a odlišnou kvalitou povrchové úpravy.
Od rozvoje použití umělých hmot trvající nedostatek uplatnění lakových výrobků v běžném životě zde byl také patrný. Světlou výjimku ve víceméně uniformní nabídce jídelních hůlek, misek a exkluzivního nábytku tvořily přívěsky vyřezané z urušiového prkénka, tvořeného mnoha různobarevnými vrstvami.
Zatímco většina tradičních oblastí se chlubí ustáleným postupem a tedy víceméně uniformní produkcí, v oblasti Naruko (prefektura Mijagi) naopak dávají přednost osobitému projevu a novým technikám. Ve velkém se zde začalo lakovat v první polovině 17. století, kdy do zdejších onsenů proudilo mnoho návštěvníků, toužících kromě horké koupele i po trvanlivějším suvenýru. Lakováním a výrobou tradičních panenek kokeši si přivydělávali především obyvatelé zapadlých vesniček vysoko v horách. Proto jsou dodnes zdejší výrobky typické zemitým designem bez okázalých ozdob.
Dva ze tří základních postupů (suri-uruši-šiage, ki-dži-ro-nuri) dokonce používají pouze průhlednou uruši, aby vynikla kresba dřeva (především zelkovy). Třetím je beni-tame-nuri, spočívající v závěrečném přetření červené vrstvy průhlednou tame-uruši. Nuri-tate povrch tak získá měkkou, medovou barvu a je neuvěřitelně příjemný na dotek. Tento postup je značně technicky náročný, protože vrstva průhledné uruši musí být rovnoměrná a silná právě tak akorát, aby bylo dosaženo žádaného barevného efektu. Zároveň je třeba natírat tak, aby hake za sebou nezanechávala brázdy.
Ze specialit, vytvořených zdejšími nuši nelze nezmínit rjú-mon-nuri. Tato technika vznikla v roce 1952 a stala se tak vyhledávanou, že jeden čas byly naruko-nuri automaticky spojovány s ní. Zdejší rodák Goiči Sawaguči se při jejím návrhu nechal inspirovat technikou malby tuší, kdy se tuš nechá volně rozpíjet po mokrém papíře. V případě uruši se vzor vytváří na vodní hladině, na kterou se kape mírně naředěná různobarevná uruši. Vzniklý vzor se zespoda opatrně podebere zdobeným předmětem a nechá zatvrdnout.
Prefektura Akita, nejsevernější část ostrova Honšú, byla stejně jako ostrov Hokkaidó výspou loveckého národa Ainu, který dlouho odolával přílivu technicky vyspělejší kultury japonské. Úplné asimilace se přes mnohé, i ne příliš etické, snahy Japonců dosud nepodařilo dosáhnout a Ainu jsou v současné době chráněni podobně jako Severoameričtí Indiáni. Mají vlastní kulturu, která sice nepoužívá uruši, z jejich řeči ale údajně pochází slovo wappa, znamenající nádobu vzniklou ohnutím tenkého prkna. Japonsky se tento typ ki-dži zove mage-mono. Výrobní postup je jednoduchý. Tenké kryptomeriové prkénko se v uvolní v páře a podle kopyta ohne, konce jsou „sešity“ proužkem sakurové kůry.
Dřevo kryptomérií, používané pro výrobu ki-dži, je v Japonsku známé dokonale rovnými, hustě naskládanými letokruhy. Proto jsou zdejší produkty zvenku natírané průhlednou suki-uruši, která dá vyniknout přirozené kráse dřeva rostlého v tvrdých podmínkách japonského severu. S barvou dřeva příjemně ladí červená šu-uruši, pokrývající jinak nezdobené vnitřní plochy.
Nejtypičtějšími výrobky jsou tácy a krabičky na o-bentó.
Ve druhé polovině období Edo, v letech 1772-1781, vytvořil v Jokohamě umělec jménem Senzó Šibajama nový druh zdobení lakových výrobků. Stejně jako technika raden, i tato technika používá perleť, rohovinu a perly, liší se však povrchovou úpravou. Zatímco raden pracuje pouze v ploše, tedy ozdoby jsou víceméně v rovině zdobeného povrchu, tato technika nechává ozdoby vyčnívat nad povrch a vytváří tak reliéf, doplňovaný podle potřeby také maki-e. Zobrazovány jsou především rostliny a ptáci, ale vzhledem k tomu, že Jokohama byla v té době přístavem otevřeným mezinárodnímu obchodu, mnoho předmětů, určených především pro zámoří, bylo zdobeno výjevy ze života obchodníků a mořeplavců.
Reliéf je tvořen dvěma základními způsoby. Josegai je skládání objektu z malých částí a používá se výhradně při zobrazování ptáků. Hiramojó je univerzálnější a spočívá ve vyřezání objektu z jednoho kusu perleti. Perleť se v obou případech zapouští do již hotového lakového povrchu (tzv. hori-komi-hó). Narozdíl od radenu, kde povrch perleti je broušen zároveň s okolní uruši, ozdoby šibajama-šikki si zachovávají vlastní povrch, který s vlaze černou uruši příjemně ladí. Rohovina a perleť se mohou podle potřeby i barvit, takže výsledné obrázky jsou vyvedené v živých barvách.
U většiny lakovaných předmětů si laik nemůže být jist, zda ki-dži je skutečně ze dřeva nebo ne. V případě odawarských výrobků ovšem nezaváhá nikdo. V jejich výrobním procesu totiž chybí šita-dži a na uwa-nuri se používá průhledná suki-uruši, která dává podobně jako bezbarvý lak vyniknout kresbě letokruhů. Spíše než o lakových výrobcích by tedy bylo možná vhodnější mluvit o tradici výroby ki-dži. V Odawaře, ležící na úpatí kvalitním dřevem oplývajícího pohoří Hakone, se tato tradice začala odvíjet v období Muromači (15. stol.). Jako materiál se nejčastěji používá krásné dřevo stromu keyaki (Zelkowa serrata), které je navíc velice tvrdé, takže ani žádné šita-dži nepotřebuje.
Laková úprava je dvojího typu. V případě suri-uruši-šiage se několikrát bavlněným hadříkem vtírá do dřeva ki-uruši, která se vždy po uschnutí leští prachem z brusného kamene. Vzniklý povrch je velice příjemný na dotek, jemně se leskne a letokruhy jakoby vystupují nad povrch. Druhý typ povrchové úpravy je kidžiro-uruši-šiage, při kterém se kidžiro-uruši nanáší hake a následně brousí podobně jako ro-iro-uruši. Vzniká tak povrch velice lesklý, s letokruhy narozdíl od předchozího spíše zataženými dovnitř. S postupem času se používáním vrstva uruši obrušuje a zprůhledňuje.