Začnu předmětem, který sice není až tak pečlivě propracovaný, ale o to je starší. Jedná se o dřevěný hřebínek natřený červenou uruši z období Džómon (10 000 až 400 let př. n. l.), datovaný cca 7 000 let př. n. l. Byl objeven na Hokaidu a je významný tím, že díky němu se hranice historicky doloženého použití uruši v japonsku posunula o dalších tisíc let dozadu. Neuvěřitelné je, že po těch letech v zemi se dosud krásně leskne. O těchto hřebenech se předpokládá, že měly spíše rituální než praktickou funkci.

Už jsem se zmínil, o kamakura-bori jinde, takže teď jenom stručně spíše o předmětu než o způsobu výroby. Jde o krabičku na kousek vonného dřeva, nezbytný to doplněk tokonomy při čajovém obřadu.

Použitá tradiční barva se jmenuje šu a dociluje se jí zamícháním práškového sulfidu rtuťnatého do speciálně vyčistěné uruši, tzv. šu-ai-uruši. Je to jedna z tradičních barev, druhou je černá, se kterou neobyčejně dobře ladí. To ostatně můžete posoudit na pozadí obsahu, kde jsem se tyto dvě barvy pokusil napodobit. Ostatní stránky mají pozadí také v barvách uruši. Co to je – šu, Jak na to – asagi, tato stránka – sen-šu, Moje výrobky – ki, Odkazy – ao. Černá se narozdíl od ostatních nedociluje přimícháním barviva (i když mimo Japonsko se do uruši přimíchávají saze nebo se spodní vrstva natírá tuší), ale dosahuje se jí chemickou změnou samotného urušiolu, působením železa. Železo ve formě prachu nebo rezného prachu se po dosažení požadovaného odstínu opět odfiltrují. Pojem urušiová čerň se používá například pro označení barvy motorek.

Ve Vietnamu se původně uruši používala stejně jako v Japonsku ke zdobení předmětů používaných při buddhistických obřadech. Když se ale Vietnam stal francouzskou kolonií, začaly se uruši malovat obrazy.

Vietnamská uruši prýští ze stromu Rhus succedanea a místo urušiolu obsahuje měkčí lakol, a hodně gum. Podle toho se s ní také zachází. Nejprve se na prkénku udělá štadži, stejně jako v Japonsku, ale potom se nanášejí různé barvy, vaječné skořápky, perleť, zlaté plátky a podobně. Když je vrstev dost, všechno se zabrousí do roviny, takže obnažené různobarevné vrstvy vytvoří obraz. Poměrně složitý proces, který vyžaduje přesnou a promyšlenou práci.

Podobný způsob lakování se vyvinul i v Japonsku na Hokaidu, pod jménem Cugaru-nuri. Rozdíl je v tom, že se nemaluje obraz, ale první vrstva uwanuri se před uschnutím posype zrnky máku, semínky, rýží a podobně. Po zatvrdnutí se zrníčka odloupou a hrbolatý povrch se opakovaně natírá různě zbarvenými vrstvami. Zbroušením do roviny se odhalí nepravidelný vzor. Takovéto využití náhody, japonsky zóka (tvořivá síla, příroda), je pro japonskou kulturu typické.