Aby nevznikl dojem, že uruši znamená jenom staré tradiční výrobky, podívejte se nyní na medaile ze zimních olympijských her v Naganu. V této japonské prefektuře se nachází oblast Kiso, proslavená právě výrobky z uruši, takže bylo na snadě, že místní nuši by se na výrobě medailí měli podílet. Nejsem si naprosto jist, ale odhaduji, že uruši je na medailích reprezentována černými plochami, na kterých je práškem ze zlata, stříbra a jiných barevných kovů vyveden a následně vyhlazen vzor (metoda maki-e).

Myslím, že tyto medaile jsou dobrým příkladem toho, že uruši se pro moderní dekoraci hodí stejně dobře jako pro klasickou.

Socha bohyně Asura

Ponořme se opět do dávné historie, konkrétně do éry Tenpyó (8. století n.l.) v období Nara, kdy byl v Japonsku velice populární buddhismus. S ním samozřejmě kvetlo i sochařství, kde uruši nalezla své uplatnění. Dřevěné sochy se jí nejen natíraly a zdobily, ale přímo se z ní i modelovaly metodou kanšicu (zde dakkacu-kanšicu).

Tuto 153,4 cm vysokou sochu původně hinduistické bohyně Asura můžete vidět v chrámu Kófukudži.

Jenom pro představu, jak se s bohy na východě zachází bych rád uvedl, že původně byla Asura bohyní Slunce, a jako taková byla opakem boha Indry, protože jejím jediným potěšením bylo hicovat tak, až se země vysoušela. Buddha ji ale napravil a v Japonsku byla uctívána jako sluneční bohyně hojnosti.

Ne, nejedná se o něco jako hodinky s vodotryskem, je to skutečně truhla na oblečení, velká 36,9x99,0x50,0 cm, vystavená v muzeu Tokijské univerzity umění. Učarovala mi natolik, že jsem si v muzejním obchodě koupil její pohlednici. Podle mě je na ní geniálně vytvořena iluze vodopádu za použití pouze hlavního protagonika – vody. Ta je dokonale vytvořena z úlomků vaječných skořápek, přetřených několika vrstvami uwa-nuri a následně vybroušených dohladka. Třešničkou je konipas a podzimní javorové listy, vytvořené technikou taka-age-uruši-e. Vytvořil ji jeden z klasiků urušiového řemesla na sklonku Meidži – Rokkaku Šisui (1867-1950).

Jak se postupně dozvídám, v době Mejdži docházelo k různým zvěrstvům, ničícím tradiční japonskou kulturu a není divu, že tehdy málem zcela vymizelo i urušiování. Dovozovému nábytku z Německa nemohli nuši cenově konkurovat, fascinace moderními technologiemi a západní kulturou vytlačila tradiční lakované výrobků z denního užitku, a v neposlendí řadě byl za hlavní motor japonské ekonomiky direktivně stanoven průmysl hedvábnický, takže moruše, kterými se živí housenky bource, byly sázeny i na místě vykácených urušiových sadů.

Naštěstí se řádění zastavilo a urušiové řemeslo zůstalo, musí ale z 98% dovážet méně kvalitní uruši z Číny. Ke konci období Mejdži se z lakovaných výrobků stal významný exportní artikl, což se zase ovšem projevilo na designu a kvalitě. Zatímco o řemeslnících před Mejdži se dá říci, že měli dokonalou techniku, ale nedostatky v originalitě, o jejich následovnících to platí opačně. Snažili se přizpůsobit vkusu evropských zákazníků, ale měli se držet svého kopyta, případně ho pouze rozvíjet. Vyráběli ale například i různé medailonky na krk s portréty panovníků apod., kterážto produkce podle mého názoru nemohla pravdivě vypovídat o japonském vytříbeném citu pro estetiku, který hraje v případě uruši nezanedbatelnou roli.