Výrobky z uruši se v Japonsku rozdělují nejen podle způsobu výroby, ale i podle místa vzniku, takže existují Kanazavské nádoby, nádoby z Eda a podobně. Jednoduché a sabi (japonská estetická kategorie, označující krásu způsobenou sešlostí věkem) dýchající nádoby se od třináctého století vyráběly v klášteře Ne-goro v bývalém Ki-šú hanu, dnešní prefektuře Wakajama, stejně jako ve všech tehdejších chrámech, pro vlastní potřebu. Proto jejich kvalitě nebyla přikládána přílišná pozornost a měly všelijak hrbolatý povrch, natřený na závěr černou uruši, posléze překrytý červenou šu-uruši. Takové nádoby se v chrámu používaly velice dlouho, takže postupně se na vystouplých místech vrstva červené uruši obrousila a začala prosvítat černá. Tím získaly neopakovatelný, jedinečný a navíc přirozeně vzniklý vzor, pro který si je oblíbili čajoví mistři v období Edo a začali jim říkat Ne-goro.
Už tehdy byly nádoby vyrobené přímo v klášteře Ne-goro ve Wakajamě vzácné, ne-li nedostupné. Chrám totiž pro přílišnou politickou moc a dobrou výzbroj mnichů srovnal se zemí Tojotomi Hidejoši. Mniši se rozutekli doslova po celém Japonsku, usadili se v oblastech, kde se těží šu - základní surovina pro barvení uruši a dali vznik Ne-goro-nuri, tedy už nikoli časem obroušeným chrámovým nádobám, ale komerčním výrobkům se záměrně probroušenou vrchní červenou vrstvou.
Příruční skříňka s koly, zdobená technikami makie a raden
Tato skříňka nesmí chybět v žádné knize o historii laku v Japonsku, tak jsem ji zařadil taky. Je to výrobek umělce z druhé poloviny období Heian a jako dokonalý příklad tehdejší dovednosti je vyhlášena za národní poklad. Existují dokonce dvě, jedna je v soukromé sbírce, druhá patří Tokijskému národnímu muzeu. V něm jsem ji také zcela náhodou viděl na mimořádné výstavě. Původně se myslelo, že sloužila šlechtě pro ukládání věcí osobní potřeby. Nejnovější výzkumy však ukázaly, že byla používána spíše pro uchovávání svitků súter.
Ki-dži je ze dřevěných prkének siných od půl do jednoho centimetru, což je konstrukce podstatně bytelnější než se pro podobné skříňky používá dnes. Zvláštní je, že víko dosedá na tělo krabice nikoli na speciální lože, ale jednoduše až dnem na okraj spodní části. Jeho tvar byl během lakování upravován, aby lépe seděl. Takové zásahy do tvaru ki-dži nesvědčí o přílišné dovednosti jeho výrobce. O mistrovství nuši-ho naopak svědčí dokonale rovný povrch a nenápadné stínování, které vizuálně potlačuje oblé tvary a navozuje dojem hranatosti.
Zdobení je provedeno technikami raden a makie. Překvapivé je, že podkladové zdobení technikou hei-džin (předchůdce naši-dži) bylo zřejmě naneseno dodatečně. Na obzvlášť úzkých proužcích černé uruši mezi čarami vzoru totiž chybí. Kontrast zlaté a stříbrné barvy makie a zářící perleti se objevuje právě v období Heian a pro svou ostrost a hrubost se stává jedním ze základních prvků japonského uměleckého výrazu používaného do dnes.
Vzor kol namočených ve vodě, aby se zatáhly, není vybrán náhodně. Používat kola bylo v době vzniku této krabičky výsadou šlechty. Vnitřek je též zdoben togi-daši-makie, tentokrát ovšem byly předlohou podzimní rostliny, ptáci a motýli.
Propisovací tužka zdobená makie
Velikým problémem současné urušiové produkce je, že lidé přestávají lakové výrobky používat v běžném životě. Vzhledem k náchylnosti uruši na poškrábání a vysoké ceně se nové uplatnění nachází velice těžko. I v Japonsku, jehož kultura se bez lakovaných nádob nemůže obejít, je nahrazují plastikové napodobeniny. Jako alternativa se například vyrábí luxusní auta s vnitřkem lakovaným uruši, poptávka je ovšem minimální. Jedním z mála slibně se rozvíjejících odvětví moderního lakového řemesla je produkce plnicích per a kuličkových tužek. Převládá samozřejmě vývoz na západ, kde je východní umění ceněno více, ale i v Japonsku jsou známá plnicí pera Parker zdobená moderními vzory s použitím uruši.
Měl jsem štěstí, že jeden kamarád kdesi dostal propisovací tužku ozdobenou bohy větru a hromu, vyvedenými v makie. Černé tělo tužky je ovšem myslím z obyčejné umělé hmoty. Protože jako správný Japonec má raději levné a odolné propisky ze stojenovkového obchodu, dárek putoval ke mně. Po přečtení informačního letáčku musím přiznat, že jeho volbu velice dobře chápu. Komu by se chtělo po každém použití otírat tužku jemným bavlněným hadříkem a posléze ji ukládat na místo bez přístupu přímých slunečních paprsků? Takové péče se ve dnešní době nedostává ani podstatně dražším a důležitějším věcem.
Zdá se, že uruši je skutečně souzeno stát se pouze předmětem sběratelské vášně či tajemstvím opředeným výrazovým prostředkem avantgardních umělců.
Jukako Koike je jedna ze současných japonských umělců, kteří používají uruši. Narodila se v Sapporu roku 1963. Ač Japonka, s uruši se setkala až na střední škole při exkurzi v dílně v Cugaru. Svět uruši ji velmi hluboce oslovil, takže pokračovala na Hokkaidskou vysokou školu pedagogickou, obor speciální umělecká úprava povrchu. Tam ovšem ještě používala umělou uruši – kaššu (lak ze slupek oříšků kešu, chemicky velice podobný uruši). Od studentských let vystavuje a účastní se uměleckých soutěží, na kterých několikrát získala hlavní cenu. 
Hlavním předmětem její tvorby jsou panely, na jejichž hladkém povrchu nejlépe vyniká lesk uruši, v poslední době ale vytváří i nádoby a jiné objekty. S pravou uruši se začala seznamovat až po svatbě, kdy s manželem bydleli v prefektuře Saga, v oblasti známé produkcí buddhistických domácích oltářů – bucudan. Díky laskavé pomoci místního řemeslníka začala pronikat do tajů urušiového řemesla a nějakou dobu byla dokonce v jedné z dílen zaměstnána jako nuši. Posléze s manželem v zapadlé vísce v prefektuře Kjóto založili studio Tonono Koike
, v němž pořádají společné výstavy. Svou činnost neomezuje pouze na Japonsko, vystavovala i v Hamburgském Museum fuer Kunst und Gewerbe, či se zúčastnila workshoppu Bild-werk ve Frauenau. 
Spolu s manželem sklářem se pokouší objevit nové možnosti ve spojení foukaného skla a uruši.
O volbě uruši jako hlavního výrazového prostředku říká: „Fascinuje mne tajemnost vesmíru a nepochopitelnost duše. Pro ztvárnění obojího je hluboký lesk uruši pro mne zcela nepostradatelný.“
Kromě řemeslné a umělecké sféry uruši pronikla i do literárního dědictví. V Číně, kde má používání uruši zřejmě kořeny, vzniklo mnoho přísloví a úsloví, inspirovaných jejími výjimečnými vlastnostmi.
Například dokonalá hladkost nalakovaného předmětu dala vzniknout úsloví: „Jako žába na lakovaném tácu“. To se používá, když někdo uvízne v neřešitelné životní situaci. Podobně se nesnadná až nemožná práce glosuje „... jako nabírat brambory lakovanými hůlkami.“ K tomu je třeba dodat, že asijské brambory (např. nagaimo) jsou velice bohaté na sliz, takže oloupané se nedají udržet ani rukou. Uruši smíchaná se škrobovým těstem byla zase nevídaně pevným lepidlem, jehož kvality překonával pouze přátelský svazek.
Nejen uruši samotná, i s ní pracující řemeslníci byli objektem zájmu starých mudrců. Trpělivost, která je třeba při práci s uruši byla přirovnávána k trpělivosti a píli, se kterou vosy staví hnízdo. S trpělivostí souvisí i soustředění, takže „Kdo natírá uruši, nemůže ještě k tomu malovat.“ Pravděpodobně je to ale přísloví platné nejen pro uruši. Nicméně, jak jsem psal jinde, mám podezření, že jednotlivé výrobky do sebe absorbují životní energii autora, který s množstvím výrobků postupně uvadá. Za to ale po smrti žije věčně ve svých výrobcích.
Na závěr ještě jednu poučku týkající se designu a asijské estetiky. „Červená plocha se nezdobí.“ Červeně se tradičně lakují vnitřní strany nádobí, tedy povrchy nejdůležitější, jejichž krása nespočívá v dokonale propracovaném vzoru, ale právě v jednoduchosti a japonské estetické kategorii sabi, znamenající opotřebovanost, sotva znatelné stopy uplynulého času.
Když se řekne Zlatý pavilon, téměř každému, s Japonskem alespoň trochu obeznámenému člověku, se vybaví Zlatý pavilon v Kjótu, odrážející se na klidné hladině jezírka. Existuje ovšem i Zlatý pavilon méně známý, ale mnohem hezčí. Na rozdíl od toho v Kjótu, který ve dvacátém století shořel a dnes turisté obdivují pouze jeho méně zdařilou repliku, Zlatý pavilon ve chrámu Čúson-dži (prefektura Ivate, založen r. 850, sekta ezoterického buddhizmu Tendai) plamenům nepodlehl a ve dvacátém století podstoupil pouze důkladnou rekonstrukci, díky které nejen můžeme dodnes obdivovat vkus a umění urušiových umělců z roku 1124, ale i umělců dvacátého století, kteří se při rekonstrukčních pracech mnoho naučili.
Pavilon nechal postavit Kijohira Fudživara, příslušník mocného rodu Fudžiwarů v blízkosti svého sídla Hiraizumi, jako symbol nesmírného bohatství, které v severní části ostrova Honšú nashromáždil. Navíc tak pro sebe a své dva následníky (Motohira, Hidehira) vytvořil i dosud v Japonsku překonanou hrobku. Ostatky všech tří jsou totiž uloženy přímo uvnitř tří oltářů v budově, kde přirozeně mumifikovány přetrvaly věky.
Architektura pavilonu odpovídá tehdejším představám o Čisté zemi, ráji příslušníků buddhistické sekty čisté země, kterému schovívavě vládne Amida-ňjórai, jemuž je celý pavilon zasvěcen. Podle stejné předlohy byl o sto let dříve postaven i druhý skvost japonské architektury – Bjódó-in v Udži, který ale bohužel tak důkladnou rekonstrukcí neprošel a dočkal se pouze přestěhování vzácnějších částí rekvizitáře do nedaleko postaveného muzea.
Péče, které se po celou dobu existence dostávalo zlatému pavilonu Kondžiki-dó se určitě vyplatila, i když k ní náleželo vybudování veliké budovy okolo postupně povětrnosti podléhajícího skvostu v roce 1689, a generální rekonstrukce v polovině dvacátého století, zahrnující i postavení nové ochranné budovy a přesun obnovené památky do její prosklené vitríny. Před touto rekonstrukcí byl pavilon údajně tak zapomenutý, že v něm přespávali bezdomovci. Docela bych si rád zkusil být v té době bezdomovcem. Ne pouze kvůli bezprostřednímu styku s vrcholem urušiového umění, ale i kvůli atmosféře halící celý chrám Čúson-dži. Ten totiž na mém soukromém žebříčku japonských chrámů patří k nejpovedenějším.
Půdorys pavilonu je čtvercový o straně 5,5 metru, výška kolem šesti metrů. Zvenku je pavilon komplet, včetně střechy, pokryt zlatými plátky, uvnitř je pro zdobení urušiového povrchu použito i technky raden a makie. Sochy buddhů a boddhisatvů jsou vyřezány ze dřeva a pozlacené.
Nádoba na pamlsky se vzorem havranů a volavek
Období Meidži bylo sice především ve znamení evropské kultury, skvosty však vznikaly i v tradičních dílnách. Jedním z představitelů této éry je Zenšin Šibata (1807-1891), syn řezbáře a gejši. Umění maki-e se začal učit v jedenácti, v šestnácti prošel malířskou školou Marujama (důraz na přesné skicy) a ve čtyřiceti letech se stal uznávaným umělcem. Císař mu dokonce zadal zdobení sedla, kteroužto zakázku ale Šibata odmítl. Cele se v té době věnoval výrobě předmětů pro vývoz do Evropy a Ameriky a vystavoval i na Světových výstavách EXPO.
Jako mnoho symbolů v kontextu japonské kultury i kombinace havranů a volavek má mnohem hlubší význam než pouze dekorativní. Soubojem havranů a volavek byla nazývána hra go, pokud je ptáků sto, může to být i odkaz na momo-tori-zu, slavný obraz. Vzor je proveden na zlatém podkladě, havrani jsou malováni černou uruši, volavky stříbrnou maki-e. Nezvyklý tvar nádoby je typický pro předměty určené západnímu trhu a je inspirován nepořádně srovnaným stohem tvrdých čtvrtek na malování (šiki-ši).