Celým jménem se jí říká „IHS schránka na svatý obrázek zdobená květinami a ptáky technikou maki-e a raden“ a patří do skupiny lakových výrobků určených na vývoz do křesťanských zemí, resp. vyrobených na zakázku křesťanských misionářů v Japonsku. Podobnou zakázku prý zadal již František Xaverius a dal tak zdejším umělcům první příležitost dokázat, že v mísení kultur jsou opravdovými mistry.
Oltářík na obrázku, vyrobený v období Momojama (16. stol.), náhodu objevila na zdi jakéhosi obchodního centra studijní skupina japonského ministerstva školství v Lisabonu a přivezla ho zět do vlasti.
Na horním okraji rámu se okolo nápisu IHS ovíjí snítky v Japonsku často zobrazované rostliny jú-gao (druh svlačce či povíjnice), na vnější straně (zde zakryto) dvířek typicky japonská jarní směsice sakur, kamélií, vrb, dlouhoocasých rajek, vodních ptáků atd., vyvedená v maki-e a radenu. Na obrázku viditelnou vnitřní stranu dvířek zaplňuje podzimní krajina s jelínky sika a listy javorů. Okraj schránky je nahoře a dole zdoben geometrickým vzorem, po stranách se kudrnatí arabesky, které byly podle tehdejšího chápání evropské estetiky vysoce oceňovány a proto se vyskytují téměř na všech výrobcích určených pro vývoz. Podobně i horní ozdoba rámu byla v Japonsku považována za typicky evropskou.
Lakové výrobky spojené s křesťanstvím jsou v zásadě trojího druhu. Kulaté misky na hostie, oltáříky a podstavce na Bibli. Zdobení, které zákazníci nechávali do značné míry na umělcích samotných, odpovídá tehdejšímu módnímu trendu v Japonsku, tedy maki-e ve stylu Kódai-dži, s přídavkem radenu, který tehdy příliš v oblibě nebyl a tak zahraniční výrobky představovaly vítané přilepšení pro jeho tvůrce.
V povídání o Ne-goro technice jsem se zmínil o jejích moderních napodobeninách zvaných Ne-goro-nuri. Nejsou specialitou žádné tradiční oblasti, může si je vyrobit každý i jen trochu nepozorný nuši prostě tím, že probrousí červenou vrstvu nanesenou na černé. Ne každý ale zná míru a dokáže černé a červené skvrny vytvořit vyrovnaně. Jedním z příkladů vhodného přístupu může být miska na rýži s přílohou od mistra Ókury.
Je rodákem z Kisa, tradiční lakýrnické oblasti v prefektuře Nagano. V oblasti vykružování ki-dži na soustruhu je uznávaným mistrem, dokonce byl jmenován členem poroty každoroční soutěžní výstavy tradičních řemesel. Řemeslo zdědil po otci, ale nezůstal věrným rodnému domu a usadil se v městě Džóecu. Kromě vykružování ladných mis a táců začal také své výrobky natírat uruši. Zpočátku pouze technikou fuki-uruši, v poslední době nanáší pomocí hake i silnější vrstvy černé a červené.
Kamarád, který se již dlouho zabývá čajovým obřadem mne vzal na návštěvu do svého oblíbeného obchůdku se starožitnostmi, specializovaného právě na nářadí pro přípravu práškového čaje. Z prodejny, ve které bylo vkusně narovnáno několik výstavních kousků, povětšině starších 300 let, nás pan majitel zavedl do druhého patra a tam teprve začala přehlídka. Z krabiček putovaly přímo do našich rukou čínské laky z doby Kan i dokonalé výrobky japonské, z období Edo a Muromači. To vše pod dohledem několik set let starého rozzlobeného bůžka, křížence původních animistických bohů a prvních představ o nově přicházejících, raně buddhistických bůžků, stříknutých čínskou představivostí. Jako vrchol přehlídky nám manželé ukázali svůj nový poklad – pravou hliněnou sošku haniva, vykopanou z pravěkého hrobu.
Asi nejvíc na mne zapůsobila nádobka na uchovávání čajového prášku zvaná nacume. Je dílem když ne Kórina Ogaty (2. polovina 17. století) přímo, tak jednoho z jeho žáků, příslušníků jím založené školy Kórin-ha. Jeden z jeho energií sršících výtvorů mi posloužil za příklad techniky hjó-mon.
I technika použitá na tento klenot je speciální. Jedná se o ki-dži-makie, tedy maki-e nanesenou přímo na holé, či pouze jednoduše natřené dřevo, v tomto případě pravděpodobně kuro-kaki (houbou zčernalé a ztvrdlé dřevo ovocného stromu kakichurma). Kromě plamenů, které velice připomínají plameny plápolající za hrozným bohem Fudó-mjó-ó (japonská varianta indického boha Acalanáthy), poslem a ochráncem či vtělením všemohoucího buddhy Dai-niči-ňjó-rai. 
Mezi plameny, vyvedené ve stříbře a zlatě, s vložkami z perleti (raden), je vsazen i uzounký stříbrný srpek měsíce. Vnitřek nacume je jednoduchý, bez zdobení. Zato na dně je zvenku „otisknuto“ razítko umělce, vyvedené opět ki-dži-makie.
Celek na mne zapůsobil především syrovým výrazem, který v sobě obsahuje jak přísnost všemocného ochránce buddhy Dai-niči, tak pevnost chorobou zoceleného dřeva.
Guri krabička na vonné dřevo (Čína, dynastie Yuan)
Čínská dynastie Yuan (13. – 14. století), je v čínské historii výjimečná především tím, že vládu uchvátili Mongolové, jejichž kultura byla založena na nepevných základech kočovnictví a neustálých výbojů. Kontakt s vyspělou čínskou kulturou na ně silně zapůsobil, dokonce ji do značné míry podporovali. Protože ale neprošli obdobím jejího zrodu, jejich vkus se zastavil v bodě, ve kterém se nacházela Čína v době jejich vítězství. Období jejich vlády nelze nazvat úpadkem, spíše stagnací.
V tomto období vznikla i tato krabička na vonné dřevo, jejíž vzor (pivoňka) je charakteristicky geometrický a hluboko vyrytý do mnoha různobarevných vrstev uruši (tzv. guri). Osobně jsem je nepočítal, ale jejich počet se běžně blíží stovce. To mimochodem znamená, že jen natírání a následné tvrdnutí trvalo více než rok. S postupem doby se vyvinuly postupy, umožňující nanášet najednou i mohutnější vrstvy než v historických obdobích, estetický účinek ale zdá se na tloušťce vrstev závisí nepřímo a nové výrobky kvalit vyrobených v období Yuan ani zdaleka nedosahují.
Na čajovém nářadí se nuši asi vyřádí nejvíc. Nejen po stránce umělecké, i po stránce řemeslné. Vyžaduje se totiž nejvyšší kvalita. Zručnému nušimu výroba této malé nádoby na uchovávání práškového čaje trvá minimálně rok. Nejvíce času samozřejmě zabere schnutí. Šita-dži správné nacume je totiž vyrobeno postupem hon-kata-dži, tedy bez přimíchávání vody do sabi. Takto připravená sabi je sice tvrdá tak, že se na ní dá brousit nůž, schne ale podstatně déle. Na úplné zaschnutí její poslední vrstvy se čeká až půl roku. Taková prodleva ovšem zaručí bezpečný a stabilní podklad, který lze zdobit i tím nejsložitějším vzorem bez obav, že práce vejde vniveč díky propadnutí či popraskání základní vrstvy.
Tato nacume je zdobena taka-age-makie na černém povrchu. Hlavním motivem jsou pivoňkové květy, vyvedené zlatem a černým kovem. Momentální vlastník netuší, co za kov to může být, já bych si vzhledem k jemnému rezavému nádechu tipnul na železo. Po stranách jsou arabesky (kara-kusa), doplněné jemným nepravidelným vzorem.
Ve filmech o starém Japonsku často vystupují vojáci s přilbou ve tvaru širokého kornoutu, připomínající slaměné klobouky zemědělců. I tyto helmy byly vyráběny z uruši, konkrétně technikou kan-šicu.
Tahle konrétní má vnitřek lakovaný červeně, v partiích, které dosedají na hlavu je základní plátno ponecháno bez úprav. Horní strana je lakovaná „bílou“, záměrně zvrásněnou uruši. Aby si vrásy během schnutí ponechaly ostré tvary byl do uruši pravděpodobně přimíchán vaječný bílek. Technikou maki-e je na klobouku také zlatem vyveden rodinný znak – listy pawlonie.
V Číně, v provincii Hunan, ve městě Changsha byla v letech 1972-74 vykopána hrobka Xin Hui, markýzy z Dai, která byla pohřbena v období Han, přibližně před 2100 lety. Její posmrtná komnata se stala bezednou pokladnicí poznatků o životě tehdejší šlechty a o společnosti vůbec. Na onen svět byla totiž vypravena s kompletní výbavou zahrnující nejen předměty denní potřeby jako nádobí, nábytek, oblečení atd., ale i hudební nástroje a poklady. Již tehdy ale asi měli lidé o existenci onoho světa pochybnosti, protože například místo pravých nosorožčích rohů dostala pouze dřevěné napodobeniny. Její rodina byla ale asi dostatečně bohatá, protože si mohla dovolit obětovat i takovou spoustu lakových objektů, že zdejší muzeum se stalo nejvýznamějším centrem starověkých laků v Číně. Ovšem nejen artefakty se zachovaly. Zcela zázračně se zachovala i samotná markýza. Její tělo, také vystavené v muzeu, je kromě vlasů v podstatě netknuté. Zachovaly se všechny měkké části včetně ušního bubínku nebo prstových papil. Ve srovnání s egyptskými mumiemi je její tělo dosud švihák. A nebyly by to tyto stránky, kdyby se takový zázrak nedal spojit s uruši.
Shodou okolností těsně před odjezdem z Japonska jsem dostal leták o přirozených antibakteriálních účincích uruši. Ve trojité lakované rakvi naší markýzy se nenašly žádné choroboplodné zárodky, jenom nějaké byliny a smrdutá tekutina neznámého složení. Prostě uruši je zázračná.
I rakve samotné stojí za pozornost. Tu na obrázku, považuji dokonce za vrchol čínského lakového umění designu. Do urušiově černého podkladu byly po stranách v teplých okrových barvách za vlhka zapuštěny geometrické ornamenty, středy stěn byly ozdobeny stylizovanými mraky, s jejichž formou se můžeme setkat i v Japonsku. Mezi mraky se prohání, bojuje a zvířata si podmaňuje více než 110 bájných postav. Vnitřek je, stejně jako u ostatních rakví, natřen uruši s vermilionem. Na zachování těla má asi podíl i rtuť.