Můj vlastně první výrobek s použitím uruši. Nedělal jsem ho sám, pomáhal mi moc hodný pán, který v Šizuoce (Japonsko) vede dobře zavedenou dílničku spolu s prodejnou. Jmenuje se Toba a jméno jeho tatínka jsem našel už v několika knihách o uruši, protože to byl velice významný „nuši“ (japonský název řemeslníka natírajícího uruši). Kromě toho, že vymyslel vlastní způsob „štadži“ (bez japonských slov se prostě neobejdu, pro vysvětlení klikněte), nazývaný Kongó-išime-nuri, patřil kdysi mezi několik málo vyvolených, kteří každých dvacet let znovu vyrábí přesně podle starých postupů nové předměty pro potřeby bohů v Ise-džingú. Ty jsou totiž vždy spáleny a nahrazeny novými. Ale to jsem odbočil. Sponka je hybrid mezi zdobením technikou maki-e a vykládáním perletí (tzv. raden). Na tomhle kousku jsem se vlastně učil základní postupy ani ne tak nanášení uruši jako spíš používání a čistění nářadí. Bez tohoto úvodu, i když bohužel krátkého, bych neudělal tyto stránky, nemluvě o dalších výrobcích.

Tohle je už kompletně vlastní práce, a podle toho vypadá. Zároveň vám představuji další skupinu výrobků. Ve srovnání se sponkou, která patří do skupiny ozdob, tohle je vysoce praktická věc. Slouží pro uchovávání giri-ko, česky kalafuny, používané při japonské lukostřelbě, kjúdó. Při správném natočení hlavy se z otvoru mezi zuby vysype trochu prášku. Na oči, koutky mordy a drápy jsem použil techniku uruši-e, což je malování obarvenou uruši, a předtím samozřejmě i natírání ki-uruši (minimálně upravená původní šťáva). Úplně na začátku jsem uruši využil i jako lepidlo, když bylo třeba slepit rozštípnuté tělo a hlavu. Pevnost slepení uruši, smíchané případně ještě s klihem (nikawa), byla příslovečná již ve staré Číně.

Další pomůcka pro kjúdó. Jde o nářadí používané pro úpravu omotávky tětivy v místě přiložení šípu (naka-dži-kake). Zpracoval jsem ho ve stylu kamakura-bori, techniky vynalezené v Japonsku, ale inspirované čínskou technikou vyřezávaného laku (cui-šu), dobře známou i v Evropě. Ta je náročná nejen technicky, ale hlavně časově, protože je třeba nanést až několik set vrstev (Jedna vrstva může mít maximálně kolem 0,06 mm, jinak se uruši krabatí. V Číně existují i způsoby natírání, při kterých lze nanést podstatně silnější vrstva, ale ty jsou japonskými odborníky považovány za nevkusné.). Při relativní pomalosti tvrdnutí uruši to může být otázka i několika let. Japonci ve městě Kamakura přišli na to, že když reliéf nejdřív vyřežou do dřeva, které potom natřou, dosáhnou podobného, i když nikoli stejného efektu. S precizností vlastní Japoncům ještě předposlední vrstvu suri-uruši popráší uhelným práškem, který místy setřou, aby se výrobku dodala patina předmětu, který musel cestou z Číny překonat Japonské moře. Tradičním barvivem pro tuto techniku je šu, tedy vermilion, nebo-li sulfid rtuťnatý. Podobná technika se používala i při zdobení chrámu v Nikkó, kde je pohřben první japonský šógun, ale od kamakura-bori se liší odlišným nářadím a hrubějšími vzory.