Opět nářadí na kyúdó a zároveň dosud největší výrobek. Toulec na šípy, jak zní český překlad, je v Japonsku tradičně pletený z tenkých bambusových proužků a následně zpevněn uruši. Tomuto typu kidži se říká ran-tai a vzhledem k velice výhodným vlastnostem bambusu se tento typ lakovaných výrobků vyvinul i v ostatních východoasijských zemích. Plete se dokonce z tak tenkých třísek, že výsledný produkt je k nerozeznání od uříznuté a nabarvené PET-lahve.

Protože do originální ja-zucu jsem nechtěl investovat několik desítek tisíc, zrecykloval jsem dvě papírové roury od látek. Původně jsem je chtěl použít jenom jako formu, na kterou bych postupně vrstvil kousky látky napuštěné uruši. Tato metoda se nazývá kan-šicu, a byla používána už v období Nara (710-784) při tvrobě soch buddhů a bodhisattwů. Vysoká spotřeba uruši mne ale od tohoto záměru odradila a já z formy udělal tzv. ši-tai ki-dži.

Zdobení jsem vymyslel sám, ale posléze vyšlo najevo, že podobný způsob se vyvinul na severu Japonska. Na rozdíl od mých listů jinanu, Japonci používají listy javoru (momidži), podle kterých tato technika dostala jméno. Vzor se vytváří otiskováním barevnou uruši potřených listů na zdobený povrch. Já použil barvu šu, obtisky jsem nezbrušoval a po zatvrdnutí je přetřel uva-dži bez zbroušení (tzv. nuri-tate), takže z jednolitého povrchu vystupuje žilkoví a mírně prosvítají obrysy listů.

Už se opakuji, ale opět pomůcka na kjúdo. Přenáší se v ní popel z rýžové slámy zvaný fude-ko, který se nanáší na levou ruku proti pocení. Je to východoasijská obdoba magnézia. Originálně se ale, jak název napovídá, používá při výrobě štětců jako odmašťovací prostředek na chlupy.

Jako ki-dži jsem použil dýni, kvůli čemuž si ze mě dělají legraci, že jsem pijan, protože v dýních se kdysi nosil alkohol na dlouhé i kratší cesty. Její hrbolatý povrch jsem využil jako zdroj inspirace, respektive jako samotný základní vzor. Při natírání jsem střídal vrstvy uruši černé a uruši obarvené šu, takže po vybroušení do hladka se objevil nepravidelný vzor.

Tvar javorového listu jsem nejprve vyřezal z maskovací pásky, tu nalepil na hotový základní povrch a tloušťku papíru vyplnil několika vrstvami černé uruši. Nechal jsem se inspirovat tradičním postupem práce zvaným ki-dži-makie, při kterém se nejprve surové dřevo překryje plátky kovové fólie s vyřezanými obrysy ozdob. Ty se zarovnají vrstvami uruši a ozdobí technikou makie. V průběhu procesu se jednotlivé kovové fólie odlupují, takže výsledek vypadá, jakoby na surovém vyhlazeném dřevě nebo sakurové kůře byly lakované ozdoby jenom položeny.

Já techniku makie dosud dostatečně neovládám, tak jsem zlatý prášek nalepil bez leštění jen pro znázornění listových žilek.