Spona do vlasů

Chybami se člověk učí. I tak by se mohla jmenovat tahle spona do vlasů, v Japonsku zvaná kanzaši. Z magnólie, velice oblíbeného materiálu pro vyřezávání, jsem udělal ki-dži, ale pro nedostatek zkušeností s makie a děláním šta-dži jsem začal natírat čistou uruši. Nejprve ki-uruši jako základovou vrstvu pro zpevnění ki-dži, pak několik vrstev kuro-naka-uruši a nakonec dvě vrstvy hon-kuro-uruši. Protože jsem vyřezal ki-dži dostatečně precizně, žádné nerovnosti se na výsledném povrchu neprojevily a já se pustil do zdobení, konkrétně do maki-e. Jako hlavní motiv jsem si vybral tradiční japonský symbol jara – rozvíjející se listy warabi (hasivka orličí). Spirálky ještě nevyvinutých listů mají v sobě jemnost a křehkost, ale zároveň sílu odolat dosud panující zimě.

Listy jsem namaloval šu-ai-uruši smíchanou s bengala a hojně zasypal zlatým prachem. Po zatvrdnutí jsem ještě přimaloval ranní přízemní mlhu a tu zasypal stříbrným prachem. Po jejím zatvrdnutí a smetení přebytečného kovu se objevil namalovaný vzor, ovšem bez lesku. Ten jsem plánoval dodat následným vyleštěním, které se provádí železným předmětem nebo brusnou pastou z cu-no-ko a oleje. Protože vzor byl jemný a brusná pasta se nanáší hadříkem, pro nebezpečí poškození okolního povrchu jsem zvolil broušení kovem. A tady se objevil problém, na který jsem nepomyslil. Jsa bez zkušenosti, na broušený předmět jsem příliš tlačil a okolí vzoru se začalo propadat. Toho jsem si bohužel všiml až po vybroušení celého vzoru. Druhým problémem se ukázala být nedostatečně silná vrstva stříbrného prachu, kterou jsem v zápalu usilovného broušení prodřel. Rozhodl jsem se velice rychle. Celé to nepovedené dílo utopím ve vrstvách uruši a zdobení provedu znovu. Investoval jsem do celého dílka totiž již příliš práce a navíc na zadní straně se mi povedlo vytvořit povrch zvaný naši-dži.

Po zarovnání a vyleštění jsem na opravený povrch namaloval vzor zvaný cuju, tedy rosa, doplněný o dvě vážky. Listy a vážky jsou vyvedeny technikou uruši-e – šu-ai-uruši smíchanou s práškem nahrazujícím zlato, u kapek rosy jsem neodolal a udělal je technikou makie. Protože už jsem při broušení tolik netlačil a asi i proto, že povrch měl o další čtyři vrstvy víc, už se nepropadl.

Vyplývající poučení jsou dvě.

1. šta-dži je téměř nezbytný, v případě jemných nepravidelných tvarů nezbývá než použít techniku maki-dži.

2. kovový prášek je třeba nanášet v dostatečně silné vrstvě, protože uruši před utvrdnutím ještě stačí mezi zrnky vzlínat nahoru, čímž nejspodnější vrstvu zaplaví a ta se pak nedá vybrousit.

Tři sponky

... a zároveň poslední tři výrobky dokončené v Šizuoce. Spojuje je použití průhledné uruši (naši-dži-uruši) na závěrečné uwa-nuri vrstvy. Ve skutečnosti je jí na takovéhle použití škoda, hodí se spíše na naši-dži, protože jsem ale neměl jinou (vhodnější je méně kvalitní ki-dži-roiro-uruši), použil jsem ji.

První sponka je zdobena velice jednoduše. Na magnoliové ki-dži jsem přilepil japonský papír waši pro zpevnění povrchu, dále jsem ho ale nezbrušoval a nezatíral naka-nuri, ale mírně přetřel šu-uruši a nerovnosti zarovnal několika vrstvami průhledné naši-dži-uruši. Protože ale vlákna japonského papíru jsou nerovnoměrně silná, při závěrečném vybrušování se některá obnažila a objevila se i bílá barva papíru. Nicméně vzor je to zajímavý.

U další sponky, kterou si z těchto tří vybrala manželka pro zdobení svých vlasů, jsem se již poučil a vzor na rovný naka-nuri povrch nanesl plátnem, které jsem pouze dočasně přitiskl. Tak vznikla relativně stejnoměrná vrstva, kterou jsem opět měl v úmyslu zatřít naši-dži-uruši a zbrousit dorovna. Po druhé nanesené vrstvě se ale objevil velice vyrovnaně působící design, podobný listům na toulci. Provedl jsem tedy již jen závěrečné vyleštění.

U poslední sponky jsem chtěl využít krásné malby magnoliového dřeva, proto jsem nanesl pouze dvě tenké vrstvy naši-dži-uruši, které jsem vyleštil. Pro evokaci krajiny jsem na hotový povrch namaloval černou lesklou uruši šik ptáků. Při tom jsem pro jistotu použil techniku využívanou v Csu-garu-nuri (typ kara-nuri), kde se do uruši přidává trochu bílku, aby se uruši před zatvrdnutím samovolně nerozlévala.

Miska

Lakové výrobky s poctivým dřevěným základem mají oproti umělohmotným napodobeninám tu zázračnou vlastnost, že umějí stárnout. Postupně získávají lesk, zub času na nich zanechává přiměřené stopy a především, dají se poměrně jednoduše opravit, takže je může používat další generace. Nejčastější neduhy používaného lakového nádobí jsou v zásadě tři.

• poškození vysokou teplotou – Když se dostanou omylem do kontaktu s rozžhaveným hrncem či příliš horkou polévkou. Taková rána mírně změní barvu do hněda a po čase uruši začne po vrstvách opadávat.
  
• poškození poškrabáním – Zásadně se lakové výrobky nesmí drhnout drátěnkou či pískem. Vrstvy se tak obrušují až na dřevěné ki-dži, které začne hnít.
  
• poškození nárazem – Vrstvy laku při prudkém nárazu praskají, vznikají tenké trhlinky, kterými se voda dostává hlouběji k plátnu či dřevěnému ki-dži a hniloba má volnou cestu.
  

Všemi třemi neduhy trpěla miska, kterou jsem si vzal na spravení. Spravováním výrobků z rukou mistrů se člověk údajně nejvíce naučí. To byla moje odměna za první oficiální zakázku. Zdá se to málo, ale přišel jsem si na své.

Nejprve bylo třeba pečlivě dlátem odloupat odchlíplé vrstvy a nahnilé dřevo. Potom jsem celý povrch ošmirgloval, čímž se odstranila uruši poškozená teplem. Vzniklé nerovnosti jsem zarovnal nori-uruši s bavlněným prachem (takzvané kokuso) a následně několika vrstvami sabi. Pak už následovalo klasické souvrství ro-iro-nuri. Vnitřek je natřen šu-uruši. Protože miska patří malému klukovi, uruši s náhražkou zlatého prachu jsem na dno namaloval jeho oblíbeného hrdinu – An-pan-mana.

Nejobtížnější bylo natírání vnitřku, protože při něm je třeba velikého umu, aby se vlas hake od natíraného povrchu vzdaloval rovnoměrně a nevznikaly schody, kterých jsem se ovšem u tohoto svého prvního konvexního povrchu nevyhnul. Obtížné je i broušení, protože vyžaduje pokud možno stejně zaoblený kámen.

Kadai

Kadai, podložka pod květinu, se používá pro zvýraznění prostoru při aranžování květin, slouží jako podložka pod ozdoby v tokonomě a podobně. Jde vlastně o několik stejně velkých, většinou černě lakovaných, dokonale rovných prken. Měl jsem to štěstí, že jedna moje známá tři prkna kadai má už asi dvacet let a za tu dobu je pořádně omlátila. Nabídl jsem opravu, protože lakovat takto rovný povrch je zcela nezaplatitelná zkušenost. Díky této práci jsem pochopil, že krása a jedinečnost uruši nejvíce vyniknou právě na zcela rovném, zdánlivě jednoduchém povrchu. Zrcadlový lesk je doprovázen teplým a osvěžujícím dojmem, který japonští odborníci vysvětlují tím, že i utvrdlá uruši si udržuje určité množství vody. Proto je lakové výrobky dobré, obzvlášť v suché Evropě, pravidelně používat nebo alespoň čas od času omýt vodou.

Postup práce byl stejný jako u předchozí misky, nejprve zbroušení vrchní vrstvy, která se vlivem času a především ultrafialových paprsků mírně drolila. Pak dlátem začistit otlučená místa a mírně prohloubit protlačeniny. Při té příležitosti jsem zjistil, že se asi nejedná o příliš drahou věc, protože ki-dži je z obyčejné překližky. Následoval sled vrstev zahájený zamazáním děr „tmelem“ kokuso. Na závěr čtyři vrstvy suri-uruši, z nichž předposledí předcházelo namalování jména majitelky červenou šu-uruši.

Sponky s javorovým listem

Ki-dži je z magnóliového dřeva, v Japonsku často používaného pro řezby, jednoduché dřevoryty a výrobky ve stylu kamakura-bori. Na kidži jsem pomocí lepkavé nori-uruši (směs uruši a rýžového těsta) přilepil pro zpevnění a dotvarování japonský papír waši. Pak následoval sled černých vrstev naka-nuri. Když byl povrch dostatečně rovný, přistoupil jsem ke zdobení. List javoru jsem nejprve namočil v tenké vrstvě šu-uruši a obtiskl jej na sponku. Po zaschnutí následovala vrstva ki-dži-ro-iro-uruši, která je mírně průhledná a používá se proto na výrobky, u nichž má zůstat patrná kresba dřeva. Pro dosažení prostorovosti jsem přidal vodorovné čáry šu-ai-uruši, obarvenou zlatým práškem. Poslední úprava spočívala ve vyleštění a dvou vrstvách suri-uruši.

Inspiraci pro zdobení jsem našel v japonském tradičním vzoru zvaném čiri-kaede, nebo-li rozsypané javorové listy. Vodorovné čáry na něm symbolizují podzimní mlhu. Já je maloval spíše s představou plynoucí vody.

Když hotový výrobek viděl kamarád Japonec, hned zalitoval, že listy jsou jen červené, protože sponka se tak dá v tradičnějších společnosti nosit pouze na podzim.

Rantai-miska

Jako podklad pro lakování se dá použít veliká škála materiálů, jedním z nich je bambus. Výrobkům se základem ze štípaného a pleteného bambusu se v japonštině říká rantai a jsou specifické nikoli pro Japonsko, i když i tam se především na ostrově Kjúšu vyrábějí, ale pro země jihovýchodní Asie, především Vietnam a Myanmar.

Ki-dži, vyrobené ve Vietnamu, jsem si obstaral v obchodě, kde je vše za sto jenů. Doma pak následovalo vyplnění mezer směsí uruši, rýžového škrobu a bavlněného prachu (tzv. kokuso), zahlazení povrchu sabi, několik vrstev naka-nuri, a uwa-nuri, do níž jsem zatřel úlomky perleti. Bohužel v tmavě medové barvě ki-dži-ro-uruši dostatečně nevynikly, takže dojem noční oblohy se trochu ztratil. Snad se povede příště, kdy plánuji na vnitřek nádoby použít černou.

Vnější povrch je tvořen dvěma vrstvami uwa-nuri – černou a červenou. Stejně jako u výrobků zvaných negoro, postupem času se červená vrstva prošoupe a na nejopotřebovanějších místech se objeví černé skvrny. Miska tak působením času získá zcela nový estetický rozměr.