Obidome je ozdoba, která se uplatní pouze u lidí nosících kimono. Proto se i v Japonsku dá dnes koupit jenom výjimečně, draze a především ve starožitnostech. Jedna moje známá, učitelka čajového obřadu mne na ni upozornila, tak jsem o ni hned rozšířil nabídku. Obidome se navléká na ozdobně tkanou šňůrku, která upevňuje široký pás ke kimonu, takzvané obi, a méně parádivé Japonky místo ní dělají obyčejný ambulantní uzel. Tradičně je zdobena lakem, případně vyřezána ze slonoviny.
V mém provedení jde o malé kousky magnóliového dřeva, na jejichž naka-nuri jsem mírně zředěnou uruši přilepil útržky zlatých plátků a následně je přetřel vrstvou průhledné naši-dži-uruši. V podstatě tak vzniklo naši-dži s extrémně velkými kousky zlata.
Mnoho lakovaných předmětů je používáno při čajovém obřadu. Asi nejzdobenější jsou nádobky na čaj – natsume, které v prostě zařízené místnůstce působí jako vybroušený drahokam nedbale pohozený na prosluněné stráni vystlané suchým jehličím. Hned po „barokní“ natsume následuje schránka na vonné dřevo. Mezi nejméně zdobené pomůcky patří poklička na nádobu s vodou – mizusaši.
Mizusaši jsou nejčastěji keramické, původně se dokonce na vodu, v duchu estetických principů wabi a sabi, používaly hrnce na žhavé uhlíky – hibači, které sloužily místo kamen. Protože hibači samozřejmě žádnou pokličku nemají a z doškových střech pořád něco do vody padalo (pokud se čajový obřad odehrával v domě s produkcí hedvábí, z děravého stropu padaly i méně ušlechtilé produkty housenek bource), bylo třeba dodělat pokličku, která bude ladit s mnohdy oprýskanou glazurou hrnce. Proto se většinou jedná o černé ro-iro-nuri, jen výjimečně zdobené jednoduchým vzorem z maki-e.
S postupem času se jako mizusaši začaly v létě používat i skleněné vázy, které do dusné atmosféry japonského léta přinesou více osvěžení než představa hrnce plného žhavých uhlíků. A právě k jedné takové váze jsem dostal možnost vyrobit pokličku. Zakázka byla ovšem složitější. Měla to být poklička netradiční, nekonformní a s podpisem zahraničního tvůrce.
Protože mám rád japonskou úctu k tradici, trochu jsem se zdráhal přinést do čajové místnosti moderní umění v podobě nepadnoucího trojúhelníku, jak zněl jeden z návrhů zákazníka. Proto jsem se šalamounsky rozhodl vyrobit pokličky dvě. Jednu tradiční, přesně sednoucí na mizusaši, a jednu jinou, řekněme netradiční. 
U té jsem se nechal inspirovat ozdobnými prkénky kadai, používanými ve výklenku tokonoma. Protože jména hloupých na všech sloupích, na vršek jsem se nepodepsal, ale červenou uruši napsal „příjemné posezení“. K bontonu čajového obřadu totiž patří hovory o původu a cestě používaných pomůcek. Rozhovor o česky napsaném přání bude myslím zajímavější než povídání o mně.
Po roce jsem „vyvinul“ nový tvar sponek, který mě inspiroval k zcela novým a neotřelým postupům. Opustil jsem černé pozadí a místo něj nanesl vrstvu červené šu nebo rezavé bengara uruši. Bengara uruši jsem nechal v klidu zaschnout a poté na ni obtiskl několik listů ginga, čímž vznikl věrný obraz podzimní pokrývky země v chrámech. Nazval jsem ji proto Yuka (Země), i když po podobné pokrývce snad chodí i buddhové v Čisté zemi.
Druhé dvě sponky s pozadím bengara jsem přetřel ki-dži-ro-uruši, čímž vznikl známý způsob zdobení – benitame. Jeho specialitou jsou postupem doby objevující se netušené jemné vzory, vznikající otíráním průhledné ki-dži-ro-uruši.
Ke sponkám natřeným šu-uruši jsem se choval trochu neurvaleji. Aniž bych čekal na zaschnutí, na jednu jsem namaloval černou hon-kuro-uruši západ slunce nad jihočeským polem, na druhou všelijaké klikyháky, které se nakonec proměnily v hordu opic dovádejících ve větvích stromů. 
Opice jsem po zaschnutí ještě přetřel průhlednou togi-daši-našidži-uruši, čímž jsem podtrhl dojem prostoru a pohybu. Český západ slunce jsem pouze přeleštil. I tak měl pro svou zářivě červenou čistou šu barvu největší úspěch.
Kamarád mi svěřil k opravě krabici na čajovou konvičku, šálky a čaj, která je nezbytnou součástí tradiční japonské domácnosti. Nepoužívá se při čajovém obřadu, ale ve všední dny při podávání obyčejného zeleného čaje. Tuhle si kamarádova maminka přinesla do nové domácnosti ve výbavě. Je vykroužená ze dřeva jírovce japonského, vyznačujícího se krásnou kresbou dřeva.
Proto jsem pro lakování zvolil průhlednou, po zaschnutí nádherně medovou ki-dži-ro-uruši. Vnitřek jsem po obroušení ošetřil tzv. fuki-uruši, tedy uruši pouze vtíranou do dřeva pomocí látky. Spodní díl jsem zvenku dvakrát přetřel pomocí hake, na víko jsem jako jednoduchou ozdobu přilepil čtverec lněné látky, který jsem posléze natíral zároveň s okolním dřevem.